pondělí 2. března 2015

O mobilech

Přátelé, dovolte, abych tu napravila strašlivé hrůzy, které v hlavách mých přátel i známých napáchaly televizní reklamy.

Takže.

Přátelé, drazí. Navzdory všemu, čemu věříte:

NOVEJ MOBIL JE STRAŠLIVĚ OUT!!!!



Ano.

Za poslední rok jsem měla několikrát tu čest poobědvat či povečeřet se špičkovými světovými vědci. Oxford, Cambridge, University of Cleveland.

A víte co?

VŠICHNI DOBŘÍ VĚDCI MAJÍ STARÝ TELEFON.

No, aspoň skoro všichni.

Všichni se tím chlubí!

Ano, nejnovějším iphonem se naprosto znemožníte. Navždy. Ukážete, že jste omezenec svázaný reklamou podléhající trapným módním trendům. Používání výběhového mobilu také ukážete, že vás zajímá osud planety. Chováte se ekologicky. Jste cool. Prostě super.

Největším hitem je údajně jakýsi typ véčkové motoroly, který se v Británii již cenově šplhá na úroveň slušného smart phonu.

No neberte to. Starý mobil za cenu nového. Asi je všechny vykoupili hipsteři a uměle tak navýšili jejich cenu.



Takže, jsem in. Mám totiž mobil, který již před asi tak sedmi lety stál korunu a zadarmo prosili kolemjdoucí, aby si ho vzali.

Neumí nic kromě telefonování a přijímání a vysílání zpráv.

Vydrží nabitý 14 dní. (!!!!)

Nikdo mi ho zdá se neukradne.

Spadl, rozbil se, ale složila jsem ho zpátky a opět funguje, což se o posledním modelu jakéhosi smartphonu, který jsem měla předtím, opravdu říct nedá.



Nefotím si tím debilní selfíčka, jelikož od selfíček nás dělí několik generací vědecko-technického pokroku.

Nefotím tím debilní fotky všech kolem.

Když to zvoní, tak to zvedám, protože to pouze telefonuje.

Na mail se dívám v práci.

A jsem... IN... onehdá jsem si s jedním špičkovým zahraničním vědcem porovnávala parametry svého mobilu... tedy výdrž baterky... on tvrdil, že mu vydrží 14 dní... já, že ta moje taky! Von, že to není možný... já, že na tom trvám... a už chystáme společný projekt.




pátek 27. února 2015

Jak jsme odpočívali

No. Ať nepíšu samé depresivní, sociálně uvědomělé příspěvky, tak si dnes popíšeme, jak jsme s Honzou ODPOČÍVALI.

Dnes se mi podařilo nějakým řízením osudu dokončit pracovní povinnosti dřív a taky jsme jeli o něco dřív domů.

Z vození Zitína na různé zájmové aktivity a zajišťování její zábavy jsme s Honzou oba dost unavení.

Sedli jsme si v obyváku na sedačku a za pár minut jsme oba usnuli.

Vzbudilo mne až profesionální svícení baterkou z IKEA přímo do mozku. Ano, přímo do mozku. To světlo nešlo DO OKA, nenene přátelé, šlo přímo do mozku.

Zaječela jsem a Zitisko s baterkou zmizelo.

Domnívali jsme se, že Zitisko pochopilo a pospávali dále.

Zitisko se vrátilo za pár minut s ledovými kostkami v rukou a začalo nás dobrotivě oživovat.

Oživování ledovou kostkou na hlavu ze zálohy jsem ještě neabsolvovala a musím říct, že je to působivý zážitek srovnatelný se svícením halogenovým reflektorem z jednoho centimetru do mozku ve spánku.

Po dalším zařvání se Zitisko vytratilo do pokojíčku a vzbudil mne až podivný zvuk připomínající pokažený větráček.

Zitisko si zapojilo sérii elektromotorů a vytvořilo jakési ovívací zařízení pro dva panďuláky z lega.

Mátožně jsem Zitínovi zakázala další experimenty s elektřinou, zabavila motor a odvlekla se zpátky a opět usnula s motorem v ruce.

Zdálo se mi o nějaké válce.

Zdálky ke mně doléhalo Zitínovo zpěvavé "bumblebee", kteréžto slovo Zitisko zopakovalo asi tak pětitisíckrát v různých tóninách a amplitudách.

Pak se mi zdálo, že na mne útočí armáda, která si zpívá "bumblebee". Bez nadsázky.

Vzbudilo mne znovu Zitínovo uklízení, kdy Zitisko si nalilo vodu do velkého kbelíku a v kuchyni začalo dětským nářadím umývat podlahu. Lépe řečeno vzbudil mne podezřelý zvuk značící nalití pěti litrů tekutiny na linoleum.

Do toho se z kuchyně ozývalo: "mami, mami, co je to EURO?"

Honza zavyl, vstal a odešel do nevlídné noci.

Já jsem taky vstala, na což reagovalo Zitisko nadšeným hopsáním a žádostí o přečtení několika encyklopedií.

Je to těžký. Ale je to hezký:-)



Úvaha

V Brně končí jarní prázdniny.

Proto jsem teď psala málo.

Protože na mých pracovních povinnostech se přítomnost jarních prázdnin dvakrát neprojevila.

Soudě podle papírů ze soudu si za to mohu sama, protože kdybych byla opravdu dobrá matka, tak bych žádnou práci nevykonávala, a řešení problémů, jak skloubit práci s péčí o dítě, bych si tím pádem ušetřila.

Seděla bych 24 hodin vedle Zitína a pozorovala napjatě její vývoj, který nyní svou přítomností v práci blokuji.

Ke snídani, obědu i večeři bychom si daly rohlíky, protože to by bylo finanční maximum, ale to by nevadilo, protože my žádnou extra stravu nepotřebujeme.

Kroužky bychom neměly, protože by nebylo za co, ale autíci nemají v kroužcích co dělat, takže by to opět nebyl problém.

Někdy je to vážně k vzteku celé.

Za poslední roky jsem zažila řadu mediací, schůzek s různými institucemi a podobně. Ale přísahám, že ani JEDINKRÁT se mne nikde nezeptali, zda jako rodič, pečující o dítě s určitými vyššími nároky, NEPOTŘEBUJI S NĚČÍM POMOCI. Nikdo se mne nezeptal ani jednou. Jenom se všude neustále hájím, že to dělám dobře a předkládám důkazy o tom, jak moc dobře to celé realizuju. Ani jedinkrát neřekl nikdo "Okok... ale pojďme se teď zeptat, zda ta paní třeba nepadá na hubu? Zda by nebylo možné ji v něčem ulehčit? Jak předejít jejímu vyhoření?".

No nic. Konec depresivního okénka.

Jsem unavená.

Zitisko bylo tři dny na tanečním soustředění s dětmi.

A zbytek týdne bylo doma, respektive se mnou.

A je rozzářená jak slunce.

Vypadá, že není dvakrát poškozená tím, že jsem ji vzala do práce. Mluví o ní jako o maminčině univerzitě.
 
Zítra pojedem na výlet.

Tak snad bude mít hezké vzpomínky na jarní prázdniny.

I PŘESTO, že má zaměstnanou matku.

čtvrtek 26. února 2015

Novoroční předsevzetí

Přátelé, řeknu vám, není to jednoduché.

Za poslední měsíc jsem najezdila asi tak 2000 kilometrů, zejména kyvadlovým pohybem do Prahy a zpět.

A ke všemu se snažím dodržovat stále svá tři novoroční předsevzetí.

Předsevzetí první:

NEBUDU PÍT KOFEINOVÉ KAFE.

Ne, nemám k tomu žádné ezoterické pohnutky.

Hluboké ideály.

Víru ve škodlivé účinky kofeinu.

Nene.

Prostě mám záchvaty bušení srdce na normální kávě.

A šílené abstinenční příznaky v sobotu ráno. Mrtvolné propady tlaku.

Proto jsem se rozhodla s kafem SKONCOVAT.

Vydržela jsem to asi týden, během kterého jsem měla regulérní abstinenční příznaky typu "brain fog" a klepání rukou. V noci se mi zdálo o kávě. Opravdu. O velkém, překrásném kapučínku. Natahovalo ke mně svou mléčnou pěnu a volalo mne k sobě.

Ale vydržela jsem.

Už jsou to dva měsíce a držím se.

O kafi se mi již nezdá.

Ale ten craving mám pořád.

Každopádně mám tedy i výrazně víc energie a v sobotu nechodím po bytě jak zombie. Taky se mi zdá, že se mi zlepšila paměť. Nejsem střeček. Jsem klidnější.

To si stále připomínám, kdykoli mi kolegové v práci kafe nabízejí.

Zdraví mám jen jedno a nechci dostat infarkt ve čtyřiceti.

Předsevzetí druhé:

BUDU PRAVIDELNĚ CVIČIT.

Ano, přátelé. No, tady se to prostě trochu vymklo. Protože cvičení vedlo k obvyklému efektu a tím je nárůst množství svaloviny, asi cvičím jako Rocky a ne já jako křehounká víla, co chce mít štíhlý pas. No, co se dá dělat.

Vypadám úplně stejně, cítím se úplně stejně, ale prostě tak nějak teda trochu cvičím.

 Zitisko se u toho obvykle směje, přímo chláme, asi jsem u toho zábavná.

Ale chodím prostě i na ty taneční tréninky a doufám, že se ze mne ta křehká víla jednou prostě stane.

Do té doby to zkusím přežít ve svém atletickém těle.

Škoda, že rodiče nevěnovali pozornost mým sportovním vlohám.

Mohla ze mne být šampionka v boxu.


Třetí předsevzetí:

NEBUDU SE ROZČILOVAT.

Nechci. Nebudu. Nenechám se vytočit.

To se mi daří se střídavými úspěchy, ale jde to.


Tak snad to vydrží celý rok.








neděle 22. února 2015

O pražácích

Zitisko je dnes ve vtipném rozmaru.

A dotazuje se.

Maminko, maminko, co je to PRAPRAŽÁK???

Chvíli mi to trvalo.

Ale už to chápu.

Stejně jako máme RODIČE, PRARODIČE A PRAPRARODIČE, máme i ŽÁKY, PRAŽÁKY a PRAPRAŽÁKY.

Při bližším dotazování se zjistilo, že PRAŽÁK je větší ŽÁK a PRAPRAŽÁK je velmi, velmi starý ŽÁK.

Ano, pražákům, těm je tu hej.



Školu už mají za sebou, život před sebou a hezky to roztáčejí.

Zajímavé je, že Zitín chápe, že PRAŽÁCI osídlují PRAHU.

Takže úplně vidím, co se jí honí hlavou.

Jak ta Praha je pozoruhodné město, kde pobíhají po ulicích odrostli pra-žáci, kteří nemají už žádné studijní povinnosti a jenom řádí.



sobota 21. února 2015

Brouci

Když jsme byly se ségrou malé, jezdily jsme často za babičkou a dědou do Zlína. Tedy tehdy do Gottwaldova...

Měla jsem to hrozně ráda.

Babička s dědou byli dost přísní a místy mne dost štvali, ale teď s odstupem si uvědomuju, že nás měli hodně rádi a že se fakt hodně snažili, aby z nás něco bylo.

No.

Babička s dědou bydleli v paneláku plném pozoruhodných bytostí.

Bydleli ve druhém patře, přičemž kupříkladu v prvním patře pod nimi bydlela taková divná silná stará paní se svou ještě silnější dcerou, které pěstovaly květiny na balkóně, kterým jsme se ségrou způsobovaly pravidelnou potopu vodními proudy z babiččina balkónu.

No, to je jedno.

Každopádně ve třetím patře bydlel pan Vladimír Javorek.

Byl to takový starý, nesmírně osamělý pán.

Za mlada docela fešák.



Vždycky jsem ho vídala, jak sám chodí nakupovat. Bylo mi ho líto, protože dědeček nakupovat nechodil, neboť to dělala babička. Přišlo mi nespravedlivé, že pan Javorek tam nemá žádnou babičku. Možná měl, ale nevím o ní.

Jednou mi dědeček obřadně daroval knížku, kterou pan Javorek vytvořil.

Tuto.




Dědeček mi ji dal, když mi byly tak čtyři roky.

Zajímavé je, že si to pamatuju.

Ale potom!

Přijeli jsme zpátky do Brna a já jsem byla z brouků tak unešená, že jsem se ve čtyřech letech na této knize naučila sama číst. Chápete, abych mohla ostatním vykládat, jak se všichni ti úžasní brouci jmenují!

Je to totiž bezvadně koncipovaná kniha s naprosto úžasnými ilustracemi.

Z každýho obrázku čiší, že pan Javorek ty brouky zjevně hrozně miloval a věděl o nich naprosto vše.



Dlouho jsem si na brouky nevzpomněla.

Ale vyrůstá vedle mne budoucí entomologická kapacita.

Tak si říkám.

Ten atlas bych někde mohla třeba někde sehnat.

A hle, našla jsem antikvariát, kde ho měli!

A nejenom brouky, ale i dvoukřídlý hmyz!


Zitisko mi dvoukřídlý hmyz ovšem darovalo zpět a zjevně ji zaujali pouze brouci.

Zitisko se do té knížky zamilovalo úplně stejně jako já ve čtyřech letech.

Hledá si tam brouky a porovnává jejich skutečnou velikost s velikostií na barevných obrázcích.

A myslím, že u toho zažíváme velmi, velmi hluboké porozumění, které nedokážu sdílet asi s nikým jiným než se Zitiskem.

Je to super. Doporučuju.

Najděte svou oblíbenou dětskou knihu.

Nějaký online antikvariát.

Kupte ji svému dítěti.


A prohlížejte ji s ním. Čtete mu ji.

Je to super.