neděle 5. července 2015

Zitínovy narozeniny

Zitínovy narozeniny se vydařily!!!

Jak tak přemítám, nemám z těhotenství se Zitínem skoro vůbec žádné fotky.

Od začátku jsem byla divně oteklá, nakonec jsem byla moc moc nemocná, a focení bylo to poslední, co by mne nějak zajímalo.

Nicméně teď, teď je to (zatím) jiné.

Proto fotka z rodinné oslavy:-)

Zitín je kvůli ochraně své identity záměrně ukryt za slunečnicí.


Rozjímání o OSPODu

Přemýšlím si tu.

Mám rozjímací náladu.

Tak si tu přemýšlím nad tím, kdy mne zase pozvou na OSPOD s nějakým super truper nápadem či k podání super truper vysvětlení.

A přemýšlím, že je ohromné, jak OSPOD srdnatě bojuje za práva těch, kteří svá práva silně prosazují.
Je to prima.

Jenom mne dost mrzí, že za těch několik let jsem od nich ani jednou neslyšela nic ve smyslu "Potřebuje Zita s něčím pomoci?" nebo "Co pro vás můžeme udělat?".

Nene.

Donekonečna se jenom řeší, na co má který z rodičů právo. Já mám zjevně právo být tiše a ráda, že mohu nic nevyžadovat a že se mohu o Zitína starat, což ráda jsem, samozřejmě.

Ale místo kontrolních telefonátů do školy by možná bylo lepší kontrolně prověřit, co pro Zitin růst a vývoj dělá její druhý rodič.

Z mého, ryze subjektivního pohledu zatím byla tato instituce pouze k tomu, že nám se Zitínem výrazně zvýšila úroveň stresu.

Nechápu to nastavení, kdy pečující rodič donekonečna překládá důkazy o tom, že opravdu pečuje, a druhý rodič je v postavení "pána", který si diktuje podmínky, jakkoli ujeté či nereálné. Proboha proč to jednou někdo neotočí? A nezeptá se "A co pro to zlepšení tedy děláte vy?" nebo "Kde jste byl tehdy a tehdy, když se řešilo to a to?" nebo "Co jste dělal během školního roku vy?".

Nechápu to. Nerozumím tomu.

sobota 4. července 2015

Opus magnum

Zitínův opus magnum.

Čtvero ročních dob.

Dokončeno a dnes adjustováno na zeď.

Aby se Zitisko pokochalo svým výrobkem.

I já abych se pokochala.

Kombinovaná technika.

Fixa s akrylem.


Léto

Ráno jsme vstali dřív než obvykle.

Štěstím je, že v této domácnosti žijí samé sovy, takže nás tu nikdo neprudí zcela samoúčelným vstáváním v šest hodin.

I Zitisko během své miminovské kariéry nevstávalo nikdy před osmou ráno.

Vstali jsme nicméně dříve, protože ráno není takovej hic.

Zitisko nám připravilo opět JARNÍ POMAZÁNKU Z ŘEDKVIČEK, CIBULE A LUČINY.

Byla fakt dobrá.

Zitisko se natolik překonalo, že dokonce snědlo půlku krajíce chleba pomazaného touto pomazánkou, přestože krajíc OBSAHOVAL KMÍN MAMI.

Já jsem připravila kakao a sobě malilinkatou kávičku z mocca konvičky. Na výraz punku jsem do toho kafe dala dvě lžíce kokosového mléka či spíše kokosového tuku. Kokosová káva, chápete.

Otevřeli jsme okno z kuchyně, ze kterého je vidět jen koruna obrovského jasanu na zahradě, kde lítají ptáci.

Pak jsme šli na trh.

Venku voní všude lípa. Lipový květ. Poznám to, protože jsme lipový květ sbíraly s babičkou, když jsme s Katul byly malé.

Na trhu jsme koupili zeleninu, spoustu nádherné zeleniny, mísu černých třešní a meruňky z Pálavy.

Zitínovi jsme koupili (ještě k narozeninám) obrovskou žlutou slunečnici.

Donesli jsme to domů, všude to tak voní.... uvařila jsem nové brambory s nádhernou pažitkou a k tomu peču rybu na másle.

Vládne tu takový klid. Okna máme otevřené, pofukuje horký vzduch, v kuchyni se peče ryba a Honza se Zitínem se chystají jít posekat druhou půlku zahrady, kde vzniklo něco na způsob hadcové stepi, no možná to není step, ale spíš boubínský prales.

Je tak krásně.

Krásné léto.

Cyril kope a zjevně je taky rád, že se nic moc neděje a klidně se existuje v parném letním odpoledni.

Za pár hodin přijde teta Katula a strejda Ríša na oslavu Zitínových narozenin. Zitisko se již nemůže dočkat a nadšeně spřádá plány na přípravu CITRONÁDY a taky POHÁRU.

Máme všechno, co potřebujeme, včetně papírových deštníčků a jakýchsi ozdob do limonády, které mne Zitisko donutilo koupit. Taky máme jahody, borůvky a DOMÁCÍ ŠLEHAČKU MAMINKO, JENOM DOMÁCÍ a taky ČOKOLÁDOVOU POLEVU.

Krásnej den.

pátek 3. července 2015

O nadaných dětech

Zitisko se koncem školního roku podrobilo jakémusi šetření ze strany FSS MU, tedy mé almy mater, které zkoumalo nadání u dětí.

A dnes, u příležitosti Zitínových narozenin (asi) nám přišly výsledky!!!!

A hle.

Psaní (mimochodem moc pěkně koncipované) obsahovalo informaci o Zitínových nevyrovnaných výkonech (to se vědělo), nadprůměrných verbálních schopnostech Zitína (chápete??????) a naprosto, ale naprosto výjimečných schopnostech řešení vizuálních úloh ve smyslu prostorové představivosti, kde Zitisko obsadilo krásný vyšší než 99,9 percentil.

Asi tak pět minut jsem se opájela! Opájela jsem se tím, že Zitín je geniální a někdo to konečně poznal!!!! Ta satisfakce! Ve zprávách z SPC máme běžně takové ty různě podprůměry v různých oblastech.

Takže, Zitín je v jistém smyslu asi velmi výrazně nadán. Není to zas až tak překvapivé. Neznám nikoho, kdo by si do detailu pamatoval všechny návody na lego a všechny postupy stavby čehokoli.

Ale pak, pak se dostavila tíha.

Satisfakce je fajn. Ale.

Je to opravdu dobrý? Oslavovat něčí potenciál?

Oslavovat se má práce. To, čeho lidi dosáhnou úsilím. Potenciál je jenom předpoklad.

A říkám si, no nic.

Nejdříve se Zitisko musí naučit pořádně sociálním návykům. Slušnýmu chování. Aby přežilo ve společnosti. Aby mělo nějaký přátele.

Taky se musí naučit se nevzdávat a pracovat. Neopouštět všecko při prvním neúspěchu. Tvrdě bojovat za svoje myšlenky a věřit.

No, a ty potenciály, ty už se nějak podají.

Takže Zitína tu nikdo bohužel oslavovavat nebude. Nene. Nikdo nebude miláčkovi říkat, jak je strašně, ale strašně chytrá. Nikdo nebude shánět spešl třídu pro génie. Nenene.

Zitisko bude dále chodit do své školy, dále bude makat na atletice a street dancu a taky na vědeckém kroužku a jásat se bude pouze v případě, že Zitisko něco vytvoří, něco, co stojí úsilí.

Vidím to jako strašně důležitou věc.

Aby se nenaučila jen okouzlovat okolí hezkejma řečma a pár trikama se svou prostorovou vizuální pamětí, které ji zjevně nic nestojí, protože ji to bylo dáno.

Aby něco měla šanci někam reálně posunout.

Aby ji i dál bavila věda a aby se nenaučila pózování.

Ale v jedné věci je to šetření myslím skvělé.

Takové lejstro v ruce o speciálních schopnostech dítka dává rodiči do ruky určitou podporu pro jednání s institucemi. Školami... SPC.... OSPODem.....v tom si myslím, že je velice fajn mít něco na podporu tvrzení, že dítko má jisté potřeby a ty by mohly být respektovány....a myslím, že z tohoto pohledu jde o velmi bohulibou snahu.

Náš geniální Zitín sedí nyní v pokojíčku a cosi si tam zas staví. A já zas přijdu a budu hudrat, ať po sobě uklidí rozházené papíry a hrneček po pití ať dá do dřezu. Protože v tomhle vidím jaksi svou funkci. Děti se nemají uctívat a rodiče se nemají opájet kvalitou svých dětí. Navíc tu kvalitu stejně nejde nijak určit, takže jsou to jenom nějaký domněnky. Děti se mají vychovávat. Mají mít pevné a šťastné zázemí, aby mohly dobře vyrůst a něco velkého jednou dokázat.


Úvaha

Včera jsem si zase četla o té americké auti holčičce Janey.

Janey úspěšně překonala operaci ruplého slepáku, následně ještě sanaci vzniklých abscesů, no muselo to být velmi výživné, chudinka holčička.

Pozoruhodné je, že její máma píše, že kvůli všem těm chirurgickým záležitostem byla Janey vysazena veškerá psychiatrická medikace (která zjevně v té americe vesele bují) a že negativní chování Janey nezmizelo, ale objevilo se více pozitivních a vstřícných projevů.

A včera tam ta maminka psala, jak se snažila vlastně zvládnout nějaký tantrum té Janey čistě konverzací, jak to s ní jako vede, a že to fungovalo.

Myslím, že to dělala dobře, teda dělá to na mne ten dojem z toho, co vím, že funguje na Zitína, dělala to vlastně velmi podobně, jak jsme to dělali my, když byla Zitul neverbální.

Ale bylo mi z toho trocha i smutno.

Že spousta rodičů hledá a hledá a nenechází a zkouší nazdařbůh cokoli...

A že spousta věcí nefunguje a ztrácí se tím cenný čas, který tomu dítku už nikdo nevrátí...

Dopustím se silně kacířské myšlenky - ale myslím, že hodně (samozřejmě ne všechno) v chování dítěte s autismem může rodič ovlivnit svým chováním.

Je to jaksi nepříjemné si to připustit, ale je to pravda, teda soudím z populačního vzorku jednoho dítěte, ale mám kolem sebe zprávy o tom, že to funguje i v jiných rodinách.

Přijde mi, že takové ty klasické léčebné přístupy k autismu vycházejí z představy, že VŠE JE TŘEBA UTLUMIT, zejména ty NEGATIVNÍ PROJEVY, jako je nesnesitelnej křik a sebepoškozování.

My máme vlastně velký štěstí, že žijeme v Evropě a ještě uprostřed Evropy, v zásadě v kolébce psychoanalýzy, protože jaksi tu přece jen oproti té Americe cítím jakousi snahu zjistit, PROČ TO TO DÍTĚ DĚLÁ.

Auti dítě totiž není automat, ze kterého random vypadávají negativní projevy. Nenenene. Je to velmi deterministické, je to akce-reakce. Problém je v tom, že ty spouštěče negativního chování mají podobu stimulů, který by neurotypického člověka nenapadly. Vůně, chutě, uspořádání oběda na talíři, a tak dále a tak dále, délka nohavic, délkový poměr tkaniček, auti rodiče mohou dosadit cokoli.

Ale ty spouštěče tam jsou. A jejich porozumění značně usnadňuje celkové vycházení s autidítkem.

Tak si říkám, poslouchejme někdy, co nám ti psychologové (myslím, ti DOBŘÍ) říkají. Oni mají někedy fakt vážně pravdu. A vydržme, i když se nám to třeba v tu chvíli moc nelíbí, co říkají.

A buďme rádi, že tu vlastně tu "soft" možnost to s nimi řešit vůbec máme, že nemusíme rutinně své auti děti léčit haloperidolem nebo čím to léčí v té Americe.

Maminka

Zitisko doneslo ze školy hromadu krásných výkresů.

Tento mne dojal.

Maminka.