úterý 9. února 2016

Pomelo

Každý máme nějakou dovedně skrývanou perverzi.

Já mám POMELO.

Vypadá asi takto:



Začalo to zcela nenápadně.

Před Vánoci Honza donesl jedno pomelo a umístil ho na sušičku.

Pomelo tam nějakou dobu pobývalo a v záchvatu šetrnosti, abych ho nemusela vyhodit, i když ho neznám, jsem totiž taky trochu autín, co si budeme nalhávat, tak jsem pomelo oloupala a nachystala na misku.

Božská mana!

Od té doby jím průměrně jedno pomelo denně.

Je to určitě strašně nezdravé.

Moje proudění vnitřní energie je tím oslabeno.

Jako pitta dle ajurvédy pomelo určitě nesmím.

Taky to leze do peněz.

Pomelová dieta.

Dostala jsem i jakousi kopřivku, asi z přemíry citrusů.

Ale je to skvělé.

O pomelech naprosto nic nevím, ale určitě jsou velmi léčivá a zdraví prospěšná.

Musejí být.

Když nemám své pomelo, začínají se mi odpoledne třást ruce a v hlavě svítí zelený plod.

O co se doma vedou časté spory, je správný způsob přípravy pomela.

Honza pomelo připravuje tak, že pečlivě vyloupe dužinu, zbaví ji veškerých příměsí a takto připravené pomelo sní jako člověk z talíře či misky.

Já jím pomelo naopak stylem, který jsme pojmenovali OPICE.

Opice spočívá v tom, že pomelo se nakrájí na takové osminky, jako kousky melounu, a ty se potom barbarsky vykusují, šťáva teče všude, přímo stříká, vznikají u toho jezírka pomelové šťávy a spousta nepořádku.

Ale opice je spokojená!

Ano, takové potěšení, jako nalézám v barbarském vykusování bezbranných citrusových plodů, nenalézám téměř nikde.

Myslím, že je to opravdu pozůstatek po našich předchůdcích.

Vzít si nějaký plod a navrtat se do něj a vykousat ho jako zvíře.

Tak si tu sedím se svým nočním pomelem, pracuju (jak jinak), chrmlu jak hrnec a doufám, že mne moje pomelo vyléčí.

sobota 6. února 2016

Vysvědčení

Zitisko doneslo teď v pololetí překrásné vysvědčení.

Mám z toho takovou radost.

Obrovskou.

Ale zároveň trochu i obavu.

Protože čím lépe Zitisko ve škole pracuje, tím víc budí dojem, že žádnou pomoc nepotřebuje.

A to není pravda.

Nedávno jsme dělaly úkol z matiky a Zitisko počítalo, až se mu od hlavy kouřilo, a všechno správně, pokud to byla ČÍSLA. Jakmile začly nějaké slovní úvahy, bylo to tragické.

Zbytek dne jsme strávili vysvětlováním Zitínovi, že když něčemu nerozumí (slovní zadání), musí se zeptat a klidně i opakovaně.

A nácvikem toho, jak takové zeptání probíhá.

Jestliže prvních pár let Zitínova života charakterizovala slova "zmatek a zděšení", pak nyní je to "výchova a trénink".

Hodně věcí, které jsou neurotypickým lidem přirozené, se Zitisko musí chtě nechtě naučit.

Někdy jí to jde tak dobře, že už skoro nejde poznat, že je to tréninkem a ne přirozeným instinktem.

A toho se právě obávám, protože my doma víme, kolik je to nácviků a debat a všeho, ale zvenku to může vypadat, že se Zitisko zázračně z autismu uzdravuje.

My to vidíme tak, že se neuzdravuje, že pouze dobře kompenzuje a je spokojená a veselá.

Ale pokud bychom Zitínovi odebrali její podporu, např. ve škole, hned by se vše začalo hroutit a hatit.

Stačí, abych byla nemocná, jako teď, a Zitisko začne stereotypizovat a utíkat do opakování hlášek pořád dokola a do svých úzkostných stereotypů.

Proto pořád píšu tento blog.

Abych to mohla světu vysvětlit.

Nevím, jak jednou Zitínovi vysvětlím, že jsem o ní psala lidem. Je to ožehavá otázka a předpokládám, že jednoho dne tento blog uzavřu a zneviditelním. Ale zatím je to stále kanál, kterým můžeme vydávat signály.

A ten dnešní signál je, že Zitisko stále potřebuje pracovat dál. A potřebuje svou podporu od okolí.

Čeká nás toho ještě kopec.

čtvrtek 4. února 2016

Takovej ten den

Takovej ten den, kdy je všecko debilní.

Takovej ten den, kdy starší dítě strašně kašle.

Takovej ten den, kdy mladší dítě neustále blinká.

Takovej ten den, kdy zjistíš, že sis kabát včera přejel/a kočárkem a máš na zádech otisk od kol.

Takovej ten den, kdy zjistíš, že přestože jsi na mateřské, tak příští týden minimálně tři dny budeš makat jako šroubek včetně služebního výletu do Prahy a do toho budeš full-time kojit a budeš dělat, že z toho vůbec nejsi unavená a že ti to vůbec nevadí, protože jsi totiž superžena.

Takovej ten den, kdy čekáš na novou ledničku, protože stará včera shořela, a ledničku nedovezou, protože volá chlap, že se mu ji nechtělo dávat do auta.

Takovej ten den, kdy uděláš zbytečnej nákup na Aukru.

Takovej ten den, kdy tě na tvým muži štvou i dobré vlastnosti.

Takovej ten den, kdy štveš sám/a sebe.

Takovej ten den, kdy bys nejraději sedl na vlak a jel furt pryč...

Takovej ten den, kdy ani myčka nefunguje.

Takovej ten den, kdy nemáš sílu ani vylézt z baráku, a ani nemůžeš, když všichni stonají, že.

Takovej ten den, kdy nahoře nad tebou celej den vrtají a budí to mimino.

Takovej ten den, kdy se každej člen rodiny cítí zneuznanej.

Takovej ten den, kdy došlo kafe.

Takovej ten den, kdy kojíš a dítě blinká.

Takovej ten den, kdy ti Zitín osmkrát řekne, že chce koukat na Madagaskar a ty ten film nenávidíš.

Takovej ten den, kdys zase nezhubla ani deko.

Takovej ten den, kdy jsou v kuchyni zase drobky pod stolem a tebe to štve.

Takovej ten den, kdy nutně potřebuješ do práce něco řešit a nevíš, jak to udělat.

Takovej ten den, kdy se ti vůbec nechce řešit práci a chceš jen muckat mimino.

Takovej ten den, kdy mimino kouká vyčítavě a blinká.

Takovej ten den, kdy starší dítě kouká vyčítavě a kašle.

Takovej ten den, kdy doktorka dítěti napíše kodeinovou tinkturu a ty mu to nechceš dát, protože se bojíš dát autínovi něco s kodeinem, že se jí poruší rovnováha transmiterů v mozku.

Takovej ten den, kdy muž kouká vyčítavě.

Takovej ten den, kdy ty koukáš vyčítavě.

Tak takovej den dneska máme.

úterý 2. února 2016

Ironie vs. sarkasmus

Přátelé, přátelé!

Nemůžete brát doslova vše, co napíšu.

Doslovně doslova.

Musím pak číst komentáře, jak jsem povrchní blbka, a to mne nebaví.

Proto si dnes osvěžíme, co jsou to pojmy IRONIE a SARKASMUS.

Tak za prvé, podstatou obou jevů je, že říkám NĚCO, CO SI NEMYSLÍM. PRAVÝ OPAK TOHO, CO SI MYSLÍM.

Tedy, anglosaská literatura se shoduje, že ironie je často nezamýšlená, není zlomyslná, často náhodná.

Např. obleču se do zimního oblečení, vylezu před dům a zjistím, že prší a že z lyžovačky nic nebude.

Řeknu: "Jaké krásné počasí! A jaké je chladno!!!"

POZOR.

Tímto NEMYSLÍM, že to počasí je krásné a že je chladno.

Myslím tím, že je ošklivo a teplo a že si nezalyžuju.

To je ironie.

Nikoho tím v zásadě neurážím a reaguju na to, co se děje kolem mne, co nemohu moc ovlivnit.

Proto taky sousloví "ironie osudu" a podobně.

SARKASMUS naproti tomu představuje něco, co vzniká úmyslně, obvykle ve snaze někoho či něho mírně či více shodit či se přímo někoho vědomě dotknout. Je to jaksi negativní, ale může to mít i pozitivní význam v tom, že například upozorním na určitý jev. Nebo upozorním na to, jak tento jev vnímám.

Např. když řeknu neschopnému studentovi: "Pane kolego, vy jste génius!!!"

POZOR.

Tím nemyslím, že je ta osoba génius. Myslím pravý opak.

Chápete, nemyslím, že je ta osoba inteligentní. Říkám to, ale nemyslím.

Tak.

Když napíšu do článku "Hlavně nehledejte své vnitřní já", tak pro některé čtenáře může býti překvapením, že tím myslím "zamysleme se všichni nad svým vnitřním já".

Když napíšu článek pojmenovaný "Bobišek" a naplácnu k němu text o tom, jak je moje dítě geniální plný zdrobnělinek, může to být mírně sarkastické vyjádření toho jevu, že každá matka považuje svoje dítě za nejlepší.

Tak. Teď jsme si to osvětlili a můžeme dál pokračovat v tvorbě, já ve tvorbě příspěvků, vy ve tvorbě komentářů.

pondělí 1. února 2016

Hromnice

A máme tu druhého února.

Dříve zdá se docela významný den neboli Hromnice.

Toto jsem nalezla na webu http://pranostiky.vlocka.net:
  • Na Hromnice kalužky – budou jabka i hrušky.
  • Na Hromnice – půl zimnice – půl píce.
  • Na Hromnice zimy polovice.
  • Hromnice – půl krajíc, půl píce a bůhví, co ještě více.
  • Na Hromnice zima s létem potkala se.
  • Na Hromnice vezmi dvě kabanice.
  • Na Hromnice – skřivánek přes hranice.
  • Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.
  • Jak dlouho skřivan před Hromnicemi vrzá, tak dlouho po nich zmrzá.
  • Je-li o Hromnicích studeno, přijde brzy jaro.
  • Na Hromnice má sedlák raději vlka ve chlévě i ženu na marách než slunce.
  • Pakli o Hromnicích jasno bývá, jistě potom zima dodržívá;
  • jestli ale bouřlivo a sněžení, jistě že jaro daleko není.
  • Hromnice jasné a čisté, potrvá déle zima jistě.
  • Pakli sněží nebo hřímá, jaro jistě vblízku dlívá.
  • Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více.
  • Jestli slunce svítí na den Hromnic, sníh bude ještě větší než prve.
  • Svítí-li o Hromnicích celý den, tahej, sedláče, slámu z hnoje ven!
  • Na Hromnice jasná noc – bude ještě mrazů moc.
  • Je-li na Hromnice světlý den, bude konopě i len.
  • Panenka Maria hromničná čistá – úroda jistá.
  • Když o Hromnicích svítí slunce, bude prý úrodný rok.
  • Potřebuje svítit jen tak dlouho, nežli bys se čtyřmi páry koňů otočil.
  • Když na Hromnice svítí, budou dlouhé niti.
  • Svítí-li slunce na Hromnice, hojnost žita i pšenice.
  • Tmavé Hromnice – sedláka radost;
  • jasno-li ale, sněží ještě dost.
  • Pošmourný Hromnice – sedlákům milý velice.
  • O Hromnicích zamračeno – sedlákovi spomoženo.
  • Na Hromnice – chumelice, netrvá pak zima více.
  • Chumelice na Hromnice končí zimu tuhou;
  • jestli pak jasný den, očekávej druhou.
  • Když na Hromnice ze střech teče, zima dlouho se povleče.
  • Když o Hromnicích sněží, jaro není daleko.
  • Kdyby o Hromnicích napadlo jen tolik sněhu
  • co je na černé krávě znát, bude úrodný rok.
  • Jestli na Hromnice mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.
  • Na Hromnice – sněženice, medvěd otevírá boudu;
  • není-li vánice, zavírá ji.
  • Metelice na Hromnice cesty umetá a píci podmetá.
  • Přejdou Hromnice – konec sanice.
  • O Hromnicích déšť – na jaře sníh
  • o Hromnicích sníh – na jaře déšť.
  • Zelené Hromnice – bílé velikonoce.
  • Na Hromnice husa po vodě – na velikonoce po ledě.
  • Na Hromnice kopalinky – uschovávejte obědinky.
  • Na Hromnice o hodinu více.
  • Leze-li jezevec o Hromnicích z díry, za čtyři neděle zpátky zas pílí.
Tak uvidíme, co ten jezevec, že.

neděle 31. ledna 2016

Přijmi své vnitřní já

Všechny ezoterické weby o tom melou.

Je třeba přijmout své vnitřní já.

K tomu mne napadá několik úvah.

A zejména jedna otázka.

Když se mé vnitřní já ztratí či je nepřijato...

Kde pak zůstane mé vnější já??

Představuju si to asi takto.

Moje vnitřní já žije opuštěno a zneuznáno. Nikdo se mu nevěnuje. Šoupe nohama a kouká se z okna, což je oko, protože všichni víme, že oko do duše okno.

Vnější já ho opustilo a odešlo někam pařit.

Vnitřní já strádá, chátrá, cítí se osamělé.

Snaží se komunikovat s vnějším já, ale vnější já na to prostě kašle, vůbec se nesnaží udržovat korektní vztahy a furt se věnuje nějakým krávovinám.

Vnitřní já to tedy zabalí a někam odejde.

Vnějšímu já je to jedno.

V tomto stavu se nachází většina populace.

U části jedinců dochází ovšem pod vlivem ezoterických webů k prozření.

Uvědomí si, že se jejich vnitřní já ztratilo a že oni sami jsou jen bezobsažnou slupkou.

Začnou tedy po vnitřním já pátrat, což se jim obvykle nezdaří, protože vnitřní já je uražené a v trapu.

Je proto potřeba navštěvovat hojně různé seance, které si kladou za cíl vnitřní já vzkřísit, nalézt a především - zjistit, co chce.

Bohužel, vnitřní já chce většinou samé blbosti.

Vyžaduje značnou míru svobody, nebere moc ohledy na ostatní, chce sledovat svoje sny, nechce prát fusekle a umývat nádobí, zkrátka jsou s tím samé problémy.

Problémy ještě amplifikuje, pokud příslušná osoba hledající své vnitřní já žije v nějaké sociální struktuře, kde se na ni spoléhá.

Například je to otec či matka od rodiny.

Pak může nalezení vnitřního já způsobit hotovou katastrofu.

Proto na vás přátelé apeluji.

Nehledejte své vnitřní já.

Žijte ve spokojené slupce svého vnějšího já a nenechte se vyrušovat ze svého klidu.