pondělí, června 26, 2017

Tady jsou, moje modre saty:-)

Saty

neděle, června 25, 2017

Slunicko od Jindry. Protoze prazdniny jsou za dverma. A Jindra to vi:-)

Slunicko

Máme v rodině významnou událost.

Významnou společenskou událost.

Celá rodina, respektive její různě odpojené části, napjatě tuto událost očekává.

Jelikož se této události účastní i moje matka, proběhl minulý týden náš tradiční rozhovor, ze kterého vyplynulo, že musím zhubnout 10 kg, obarvit si hlavu na nějaký rozumný odstín (=černá), koupit si šaty za pět tisíc, jinak se mnou nikam nepůjde.

Ale po těch letech už to beru sportovně a překládám si to tak, že je sama nervózní.

 Na vlasy kašlu, protože aktuálně pracuju na ústavu, kde je asi tak 200 chemiků, kteří se zabývají environmentální chemií a ekotoxikologí, a občas ke mně dopluje nějaký ten článeček o chemikáliích v kosmetice a tak podobně.

No, prostě si nejsem jistá, že si chci jako kojící matka na hlavu plácat nějaké anilíny.

Se zhubnutím to taky neklapne.

Fakt se snažím, ale ta tabulka čokolády denně to hatí.

No ale říkám si, tak aspoň ty šaty, možná má máti trochu pravdu.

Beru Zitína a jdeme nakoupit šatiska.

Říkám si, že koupím šatiska rovnou i Zitul.

A hle.

Ukazuje se, že máme k dispozici nepřeberný výběr oblečků, protože Zitínovi padne velikost XS nebo S ve většině DOSPĚLÝCH obchodů.

Chápete.

Většina oblečení velikosti S je ušitá tak, že je tak akorát mojí devitíleté dceři.

Takže pokud je společenskou normou tuto velikost nosit, chce se vlastně po dospělých ženách, aby svá těla dostaly do rozměru prepubertálních dívek.

Pozoruju Zitisko v šatičkách velikosti S, jak vesele poskakuje.

Sluší jí to moc, protože to fakt jsou šatičky na takovou malou slečnu.
 
Dalším pozoruhodné zjištění je, že NEEXISTUJE JEDNOBAREVNÉ OBLEČENÍ.

Je libo aztécké vzory?

Čínské kimono?

Japonskou pásku přes čelo?

Nic není problém.

Jediný problém jsou minimalistické béžové, tmavě modré či bílé šaty pro osobu, která již nemá předpubertální rozměry.

Rozuměj, moje rozměry jsou NORMÁLNÍ. Normální postpubertální rozměry.

Nejsem ani štíhlá, ani tlustá.

Jsem normální.

A proto jsem odsouzená navždy k aztéckým vzorům, batikám, výšivkám a zejména flitrům.

Další smrtelný vzor, květiny!!!!

Pamatuju si, jak v nějaké docela lucidní příručce psali, že květinové vzory jsou fajn, pokud vám nevadí, že díky nim zestárnete o 15 let.

Květiny vám budou slušet, když budete mít postavu jako Zitul.

Chci béžový šaty.

Kapituluji.

Kupuju Zitínovi asi tak patery šatičky a sobě nic. Na jedněch šatičkách je flitrový koník, druhé jsou krásně květinované, třetí mají prima výšivku přes celou plochu.

Přemýšlím, zda oblečení, které v obchodem  vidíme, je opravdu celkově koncipováno tak, aby slušelo a vyhovovalo pubertálním holčinám, nebo zda je to jenom v mé hlavě a zda na mne doléhá problém ženy středního věku, která již není schopná se zorientovat v módním dění okolo ("nyní frčí leopard").

V noci tajně vytáhnu ze skříně šaty, co jsem si dovezla z Milána, z téhož řetězce, který jsme se Zitul navštívily, ale s pozoruhodně odlišným sortimentem.

Obleču je, úleva.

Mají jednu barvu a kupodivu na nic není ani jedna ozdoba. Ani jeden flitr.

Pověsím je na ramínko, koukám a říkám si, no nemají to ty současné dospělé ženy úplně lehké.

A nic nenamítejte, že existuje slow-fashion. To já přece dávno vím. Jsem její vášnivá fanynka.

Ale tentorkát jsem prostě chtěla jít do běžného obchodu a koupit si se svou dcerou šaty.

Významná událost

sobota, června 24, 2017

A vsem Janum vsechno nejlepsi:-) zejmena tomu nasemu

Svatojan

Něco je na tom ranním vstávání batolat, které je obecně strašné, hezké.

Nemít batole, které vstává s urputnou pravidelností v 6 hodin, bez ohledu na to, kdy šlo spát, neviděla bych tu krásu.

Je sobota, osm ráno, a my jdeme městem.

Město se probouzí.

Líně a pomalu.

Do obchodů a kaváren pomalu přicházejí lidi a chystají.

Kavárníci vytahují židle na ulici a popíjejí v rámci pomalého rozjezdu kafe.

Na ulicích ještě nikdo není.

Není moc horko.

Jindra se cachtá ve fontáně, což je jeho oblíbený sport.

Cítím vůni čerstvých rohlíků.

Kolem mne někdo projdes kafem v ruce a zavane káva.

Město se probouzí a já jsem šťastná.

Zitul se usmívá, drží mne za ruku, Jindra tradičně ječí a huláká a my jdeme ranním městem.

Jdeme se se Zitul ostříhat.

Tedy Zitul se je ostříhat.

Nakonec se nedá o ostříhání mluvit, je to taková milá přátelská návštěva, v rámci které byla Zitínovi zkrácena ofina tak o 0.8 mm. Zitisko vypadá stejně jako předtím, ale je veselý. Tak třeba si z toho odnese, že chodit ke kadeřníkovi je normální a fajn.

Slečna na recepci kadeřnictví mi zoufale vysvětluje, že Zitul jim zakázala stříhat cokoli jiného než ofinu. Já vysvětluju nazpátek, že mi to vůbec nevadí. Ať si Zitul nosí na hlavě co chce, je to její hlava, i desetileté dítě potřebuje určitou autonomii. Slečna úlevně vydechne a my si jdeme sednou naproti do kavárny a dáme si čokoládu a citronový sorbet.

Napadá mne, že bych mohla dát Zitínovi malý úkol, v rámci výchovy k samostatnosti, kterou pilně pěstujeme. Dávám Zitul stovku a posílám ji do přilehlého květinářství koupit květiny na ikebanu, tak, aby se celý nákup vlezl do 70 Kč. Zitul zamračeně odchází a je vidět, že opravdu přemýšlí, jak si peníze rozdělí. Po chvíi se vrací s velkým pugétem, pán ji totiž přidal další květiny, ať má tu ikebanu pořádnou. Září, že to zvládla. Mám velkou radost.

Tyhle malé krůčky k samostatnosti mne vždycky moc těší. Zitul se za poslední tři měsíce naučila tolik věcí. Nakoupit si jídlo. Objednat si v restauraci. Uvařit míchaná vajíčka. Palačinky. Bramboráky. Připravit obložené toasty pro celou rodinu. Ovládat pračku. Stlát si ráno postel.

Piju kávu, koukám na gerbery a rudé růže, které nám nabalil pán z květinářství, mávám na něj přes výlohu, že děkujeme! a dýchám vzduch prosycený čokoládou.

A koukám na svou dceru a říkám si, že je bezvadná.

Ranní město

středa, června 21, 2017

Pozadala jsem Zitul, aby si ozdobila lneny obal na prezuvky. To nevymyslis proste.

Obal na prezuvky.

úterý, června 20, 2017

No, to já bych nemoh'.

Nikdy bych neodešel od rodiny.

Nikdy.

Taky bych nikdy nic neukradl.

Krást je hnusný.

Rozhodně bych se s nikým trapně o nic nehandrkoval.

Jsem povznesen nad materiální záležitosti.

Rozhodně bych nikdy nikoho nezabil.

Nikdy.

Nebo ona.

Nikdy bych nemohla být s někým pro peníze.

Nikdy.

Taky bych nikdy nemohla pracovat na pokladně v Tescu, no to by mne zabilo, to bych fakt nemohla.

A tak dále a tak dále.

Ale co kdybych měl/a doma malé dítě a neměla bych mu za co koupit plínky?

Pořád bych nemohla pracovat v Tescu?

Co kdyby mi během měsíce zemřeli oba rodiče a bratr a já bych vůbec nevěděl, co se sebou?

Nenapadlo by mne si to hodit?

Co kdybych se šíleně zamiloval/a a pociťoval/a věci, které jsem nikdy nezažil/a a které tak zoufale chci, že pro ně udělám cokoli?

Pořád bych neodešel/neodešla od rodiny?

Co kdyby někdo chtěl zabít moje tři děti?

Nebyl bych ochoten/ochotna je bránit stůj co stůj? I kdyby měl někdo umřít?

Co kdyby někdo chtěl znásilnit mou dceru?

A tak dále a tak dále.

"Nikdy bych nemohl/a udělat" spoustu věcí a touto deklarací říkám, že ti, co takové věci dělají, jsou prostě loseři bez sebekontroly, kteří zvolili špatnou cestu, lidé, kteří měli volbu a zvolili špatnou možnost.

NIKDY bych nemohla říct takovou blbost.

Problém je, že možná zvolili správnou možnost.

To, k čemu je člověk ochoten, není přímo uměrné jeho morálce, ale stupni jeho zoufalství.

To, že jsem některé věci v životě neudělal, neznamená nutně jen mou volbu je neudělat, znamená to spíš, že se nacházím v sociální bavlnce, kde jsem více chráněn/a, kde ke mně některé problémy nedoléhají, ba si je ani nedokážu realisticky představit.

Spousta lidí dělá věci, které nechtějí, protože jsou zoufalí, a mají pocit, že dané řešení je z toho vytrhne. Nebo jiné řešení už nevidí.

Čím větší zoufalství, tím větší problémy.

Když budete úplně zoufalí, můžete ubližovat sobě, můžete ubližovat ostatním, můžete dělat i iracionální a nelogické věci, které situaci dále zhorší.

Ale není to reflexí vaší nemorálnosti (nemohl se ovládnout!), spíše odrazem vašeho smutku, vyčerpání a ztráty naděje.

Prošla jsem si takovým obdobím.

Jsem ráda, že je za mnou.

Dnes necítím zoufalství, necítím, že nic nemá smysl.

Ale odnesla jsem si z toho, že existují temná místa, na které je lepší se nedostat.

To, co vás vzdaluje od těchto temných míst není většinou vaše morálka ani váš charakter, je to kvalita záchranné sítě, kterou máte okolo sebe, jsou to privilegia, se kterými jste se pravděpodobně narodili, a která si ani neuvědomujete, je to dosažitelnost kompetentní pomoci. Socioekonomický status vaší rodiny. Lékařská péče, kterou požíváte. Sociální podpora ze strany přátel i institucí.

Myšlenka na dnešní den je tedy tato: místo posuzování a odsuzování pomožme.

Odpustit, nesoudit. Pomoci.




To já bych nemohl

neděle, června 18, 2017

Krasny mezinarodni den otcu:-) snimek barvite ilustruje narocnost otcovstvi:-)

Otcum

čtvrtek, června 15, 2017

Zebra