sobota 1. srpna 2015

V HLAVĚ

No. Daří se mi zjevně lépe, neboť frekvence příspěvků na blog stoupá, což jednak znamená, že se udržím vsedě u svého počítače, jednak to znamená, že je o čem psát, anebo není, ale je nálada.

Zitisko mne dnes odtáhlo do kina na film V HLAVĚ.

Po porozuhodném vnitřním vývoji ("nikdy, tady to řídím já a dítě nebude rozhodovat, kdy se jde do kina!" až po "až se narodí mimino, do kina se roky nepodívám, tak snad že bychom fakt šly??") jsme vyrazily.

A byl to NEJLEPŠÍ FILM PRO MALÉ ZMATENÉ AUTÍKY.

https://www.autismspeaks.org/news/news-item/disney039s-quotinside-outquot-helping-families-autism-look-feelings

Tady o tom dokonce píšou na na autismspeaks.org.

A mají fakt pravdu.

Už hodinu sedíme a bavíme se o emocích a jaké máme ostrovy a jaké bychom chtěly mít.

Čekáme, až se vrátí Honza zvenku a budeme ho moci zahltit našimi emocionálními obsahy.

A příští týden půjdeme (tentokrát se Zuzkou) zase!!!!

Protože tento film je pro Zitína vysloveně terapeutický.

Smažák holandského typu

Poté, co jsme s Honzou včera stvrdili trvalost našeho svazku žádostí o společnou BILLA kartu,
rozhodli jsme se dnes připravit na oslavu tohoto aktu SMAŽÁK.

Pro nezasvěcené - ono je to se stravováním v rodině s auti dítětem vždy dost náročné.

Razím francouzskou zásadu, že děti nemají jíst dětská jídla, ale to, co jedí rodiče, takže Zitisko jí to, co zbytek rodiny, i když mu to nechutná, nebo to má blbou konzistenci. Ale na druhou stranu se přece jen snažím Zitínovi vycházet trochu vstříc.

Měli jsme kupříkladu období bramborové kaše, které trvalo bohužel příliš dlouho, tak dlouho, že nyní už se do smrti na bramborovou kaši já ani Honza nepodíváme.

Ale není tak zle.

Bylo kupříkladu i období, kdy Zitisko nesneslo, aby se potraviny na talíři dotýkaly, a aby měly nevhodnou barvu.

Z pohledu nezasvěceného diváka tyto auti rituály u jídla vypadají jako nejvyšší stupeň vysírání rodičů.

Nejvíce stížností souvisejících se Zitínovou rozmazleností se váže na jídlo.

Zitisko se nimrá, nejí, nebo z jídla naopak vytváří zajímavé tvary, vykusuje pouze části.

Toto je mi pak zpětně reportováno, ať s tím něco udělám.

Moje reakce jsou bohužel dosti vágní ve stylu "Ale vždyť to je super, snědla čtvrt rohlíku!!!!", neboť mám srovnání s dobou, kdy to nebylo super a nebyla ani ta čtvrtka.

Doporučované výchovné zásahy se pohybují ve spektru "seřezat toho spratka a do večeře hladem" až po "no tak jí dejte ty Haribo medvídky, ať jí aspoň něco!".

Ale já nechci, aby Zitisko jedlo aspoň něco. A už vůbec ne Haribo medvídky.

Chci, aby jedlo dobře, aby dobře rostlo a bylo spokojené, a jídlo s tím souvisí.

Hladovej člověk spokojenej není.

Věčně hladovej člověk je hodně frustrovanej.

Náš vynucený pobyt doma tedy nyní využíváme s Honzou na to, že vaříme a dosti sobecky zařazujeme i potraviny a jídla, které normálně nezkoušíme.

A hle.

Minulý týden Zitisko snědlo kuře na kari. NA KARI!!!!

Občas už trochu ochutná i zeleninovou přílohu.

Snědla KNEDLÍKY S MÁKEM!!!

A dnes, dnes je historický den, protože Zitisko snědlo SMAŽÁK.

Pravda, předcházela tomu jistá debata, zda ten sýr, co na to použijeme, je HOLANDSKÉHO TYPU, ale poté, co se Zitisko ujistilo, že se opravdu jedná o neplísňový sýr, tak smažák snědlo.

Oběd přitom provázely výkřiky: "Dobý!!!! Mami, to je dobý!!!! Honzi, to je dobý!!!".

Kapitola "Jídlo" je jak vidět velmi významnou kapitolou.

Neustále se Zitínem připravujeme nějaké recepty, aby se Zitisko účastnilo přípravy jídla.

To je jediná možnost.

Žádné nucení do ničeho nikdy nepomohlo.

Ale když má Zitisko ÚKOL, jakože třeba MÍCHAT nebo něco NALÉVAT, tak pak krásně jí i neznámé potraviny.

Vrcholem byla příprava GUACAMOLE minulý týden.

Zitisko si našlo recept, šly jsme spolu koupit suroviny, dala jsem to Zitínovi na stůl vedle otevřené kuchařské knihy a odešla cosi dělat.

A za půl hodiny Zitisko přineslo umíchané GUACAMOLE.

A bylo teda fakt dobrý, protože Zitisko dodržuje recepty, stanovená množství i časy přípravy.

A pak jsme ho všichni tři snědli a Zitisko JEDLO AVOKÁDO!

Tak mám radost.


pátek 31. července 2015

Konec gratulací!

Přátelé moji milovaní,

pozor, předchozí příspěvek se opravdu čistě týkal společné Billa karty!!!

Ovšem i k tomu je možné gratulovat a já děkuji!!!

:-D

Nová etapa

Je to tak.

Člověk některý věci prostě trochu očekává.

Představuje si to. Zejména pokud je ten člověk holka.

Vypadá to asi takto.

Sedíme ve ztemnělé kavárně, naší oblíbené, Honza naproti mně, svítí mu zelené oči, jako drahokamy, a po stole ke mně přisune malou krabičku...

K tomu hraje tichá podmanivá hudba.

Ve vzduchu je romantické dusno.

Otvírám krabičku, krásně se usměju a říkám.... ANO!!!!

A tak dnes sedíme, sedíme u oběda, sedíme ve městě na zahrádce, je krásně, vlaje vítr, svítí slunce, Zitisko je hrozně hodný a kromě toho, že si neustále chce hrát na kanibaly, je úplně k zulíbání...

A najednou, nečekaně, out of the blue, jako blesk z čistého nebe, to přišlo!

Honza se na mne podíval, zelené oči jako drahokamy, lišácky se usmál a říká:

MĚLI BYCHOM SI POŘÍDIT SPOLEČNOU BILLA KARTU, CO MYSLÍŠ??

Já se nadechuji, vítr vlaje, vlasy mi poletují kolem hlavy a říkám: ANO!!!!!

Přišlo to tak... nečekaně:-D

Ještě teď se směju, když si na to vzpomenu.

Je mnoho svazků svázaných svátostí manželství, mnoho svazků svázaných dětmi či společnými nemovitostmi, ale jen velmi málo svazků, které navždy pojí BILLA KARTA.

Hned zítra o ní půjdeme společně zažádat.

Začne totiž nová etapa!

čtvrtek 30. července 2015

Blbý den

Znáte to.

Takový ten den, kdy se jaksi všechno promění v něco jiného.

Tak to byl včerejšek.

Takovej ten debilní den, kdy člověk dělá všechno špatně.

A už v tu chvíli, kdy to děláte, víte, že to děláte špatně.

Takovej ten den, kterej by bylo nejlepší prostě zaspat.

Den, kdy by lidi měli povinně zavírat do zahrad, aby pouze čučeli do zeleně a s nikým neinteragovali, dokud nezačnou zase být normální.

Den, kdy vás všechno štve.

Den, kdy vás všichni štvou.

Den, kdy nemáte na nic náladu.

Den, kdy nemáte na nikoho náladu.

Den, kdy by člověk nejraději uletěl do vesmíru. Sám.

Den, kdy ani káva nechutná.

Den, kdy vás nic nebaví.

Den, kdy všechny urazíte.

Den, kdy se jim omluvíte, ale i ta omluva je blbá a neupřímná, protože někde uvnitř to ve vás stejně všecko hlodá dál.

Den, kdy si říkáte: proč???

Den, kdy si říkáte: proč já???

Den, kdy už máte všeho dost.

Tak to byl včerejšek.

pondělí 27. července 2015

Magická spirála

Myslím, že existuje něco jako magická životní spirála.

Když se daří, tak se daří všechno a víc a víc.

Když se nedaří, tak se nedaří nic a je hůř a hůř.

Noha bolí, Zitisko je po většinu dne nesnesitelně protivné, protože se k smrti nudí.

Já se vztekám, že Zitisko zlobí, a je mi ještě hůř.

Přemítám, jak se rozptýlit. Abych nemusela neustále myslet na trombus vesele narůstající v mé noze.

Dnes vařím marmelády.

Švestkovou s koriandrem a karamomem a meruňkovou s vanilkou.

Aspoň to tu hezky voní.

Přemítám, kdy asi dostanu plicní embolii a moje medicínské vzdělání mi v tuto chvíli ani trochu nepomáhá.

Vím, že na tu spirálu se nesmí tlačit.

Že někdy je cesta ven ze zhoubné spirály zůstat v klidu.

Když člověk zůstane v klidu, spirála se přestane zamotávat.

Prostě zen.

Ale je to teda ultra těžký.

Tromboza to be continued

Právě jsem se vrátila z nemocnice.

Začíná to být dobrodružné.

I přes hromady léků a injekcí trombóza narůstá.

Tak doufám, že to všecko přežijeme.

Já i Cyril.