pátek, srpna 18, 2017

Nevím, jestli existuje něco jako nějaké národnostní rysy, vlastnosti typické danému národu.

Asi ne a vůbec se mi ta myšlenka i příčí.

Lidé jsou individuality. Ať žijí kdekoli.

Ale jedna věc je přece asi v místním geografickém regionu hluboce zakořeněna.

Možná hlouběji než někde jinde.

A to je neutuchající snaha rozhodovat za jiné.

Každá Máňa ví, jak byste to měli dělat.

Kolik máte mít dětí.

Kdy jste na děti moc mladá.

A kdy už jste moc stará (rozpětí mezi mladá a stará je nulové, tedy optimální věk není nikdy).

Kdy se máte vdát.

Koho si máte vzít.

Koho si rozhodně nemáte brát.

Jaké máte dělat povolání.

Jaké povolání určitě dělat nemáte.

Nedávno jsem se účastnila oslavy, kde jedna babička vesele rozprávěla a dávala k dobrému historku, jak dceři vymluvila školu, kterou dcera z celého srdce chtěla studovat. Dcera je pochopitelně většinu svého dospělého života nešťastná, protože chtěla dělat něco jiného, a nikdy se s tím asi zcela nesrovnala.

Babička se vesele smála, jak to dobře vyřešila, a mne obcházely mrákoty.

Podobně jsem zažila několik veselých babiček, které vyčítaly svým dcerám, že měly svého času málo dětí.

Babička totiž nejlíp ví, kolik jste měl/a mít dětí.

Babička ví nejlíp zkrátka všechno a vám nezbývá, než od babičky uprchnout na druhý konec zeměkoule, nebo se ji naučit zcela ignorovat.

Přitom stačí jediná věta.

NEVÍM.

Nevím, co je dobré pro druhé.

Musejí na to přijít sami.

Nevím, jakou školu by měly moje děti studovat.

Netuším, jaké povolání by je mohlo zajímat.

Nevím, jak by měl vypadat jednou jejich partner či partnerka.

Nemám potuchy, jaké jsou jejich životní sny, i když mne to samozřejmě zajímá, a ptám se jich, tedy zatím Zitína, protože Jindra touží zatím pouze po pořádném boji.

Ale obecně nevím.

Jejich život není můj život.

Nemohu to slučovat.

Jsou to samostatný bytosti.

Sedím v kavárně a zrovna pozoruju jakousi strašlivou manipulativní matku s dospělým synem a říkám si, další taková.

Co ví všechno.


Máňa

Neexistuje k tomu rovnice, ale domnívám se, že optimální počet dětí je 1,5.

Jedno dítě je málo, dvě děti jsou hrozně moc.

Jedno dítě se nudí a vyrůstá z něj uzavřený jedináček (v souladu se zažitými společenskými stereotypy), dvě děti vedou neustálý, nikdy nekončící boj o cokoli, o co je možné bojovat.

Chápete, BOJ.

Je ráno.

Otvírám jedno oko a slyším, jak se z dětského pokojíčku ozývá zoufalý jekot "mamíííííí, on mi to bere!!!!"

Raději oko hned zavírám a se zavřenýma očima slyším, jak se z pokojíčku ozývají nadšené výkřiky batolátka: "boj, boj, boj!".

Ano, Jindra miluje boj.

Boj ve všech podobách.

Jeho slovní zásoba zatím není příliš široká, ale kromě máma-táta obsahuje slova jako boj, meč, nůž, pích.

Jindra vstává připraven k boji a uléhá bojem zmožen.

My taktéž uléháme zmoženi bojem. Bojem s Jindrou.

Říkám si, že děti to v pokojíčku určitě nějak vyřeší samy.

Ale ouha.

Slyším na chodbě capkání malých nožiček a pak vidím roztomilé kučeravé batolátko s velkýma očima, jak ke mně míří s dřevěným mečem a pokračuje v ječení "boj, boj, boj.... máma boj!".

Nene, milý chlapče, máma ne boj.

Rozhodně ne.

Máma spát.

Jindra si sedá na okraj postele a trpělivě čeká, až otevřu oči, aby mne mohl okamžitě praštit mečem.

Když se k ničemu nemám, přináší ještě rozmontovávací autíčko, které zručně rozšroubuje a ozdobí mi obličej plastovými šroubky.

Pak se opět usadí na okraj postele, v ruce dřevěný meč a čeká.

Když opět nevstávám, Jindra odbíhá do obyváku a sahá k silnému kalibru.

Otvírá klavír a začíná preludovat.

Z pokojíčku se ozývá: "mamíííííí, mamííííí to se nedá vydržet, to jeho hraní...."

Ano, správně, milé dítě, nedá.

Právě proto to tvůj bratr dělá, aby se to nedalo vydržet.

Pomalu vstávám.

Šlapu na kostru autíčka, kterou někdo pečlivě nachystal k mým papučím.

Pomalu se šinu do obyváku a sundávám Jindru z klavíru.

Jindra se těší, tuší, že konečně začíná ten správný, fyzický boj.

Vezme meč a píchá mne do nohy s výkřiky "meč meč pich boj!"

Myslím, že náš synek byl v minulém životě nadšený husitský bojovník nebo tak něco.

Jinak si jeho náchylnost k boji nedovedu vysvětlit.

Náchylnost k mečům, nožům, koním a boji.

Mnohokrát jsem Jindru přistihla, jak uhání na svém houpacím koni, v ruce dřevěný meč, a míří k nějakým fantazijním dálavám.

No nic.

Nechávám Jindru bojovat s imaginárním nepřítelem a odcházím si udělat kávu.

Pomalou kávu.

Boj počká.






BOJ

čtvrtek, srpna 17, 2017

Nevím, jak vy, ale patřím k těm lidem, kteří celoživotně prodělávají nějaké závažné choroby.

Neustále.

Již od dětsví, kdy jsem zjistila, že tyto choroby existují.

Studium medicíny tomu taky nepomohlo.

Deset let pedagogické praxe v oboru, který vyučuje příčiny nemocí, taky ne.

Různé bulky, znaménka, vyrážky, podivná anatomická zakřivení končetin, všechno to signalizuje, že záhy zemřu a nebudu moci sledovat své děti vyrůstat.

Bojím se úplně všeho!

Tímto způsobem jsem prodělala opravdu širokou paletu nemocí, např. leishmaniázu, měla jsem také motolici na mozku (protože něco takové bylo v doktoru Housovi), čas od času mám nějakou vzácnou vrozenou nemoc.

Mám období nádorových chorob a období neurologických nemocí.

Mám období, kdy porozuji svá znaménka, a dlouhá období, kdy se o ně pro změnu vůbec nezajímám.

Mám období, kdy neustále sleduji své fyzické symptomy, a období, kdy je nesleduji ani co by se za nehet vešlo.

Pořádám nárazové návštěvy lékařů-přátel, které obtěžuji svými chronickými a velmi vágními symptomy. (".... no.... nemyslím.... že by to měla být... leishmanióza.... spíš to... bude .... kopřivka!")

Pozoruhodné je, že v mé mysli neexistují pokroky současné medicíny.

Nene.

Obvykle si něco nahmatám a odtud vede přímá cesta přímo do rakve. Žádné chemoterapie, radioterapie, hormonální terapie, biologické léčby. Ne.

Úplně nejhorší pak je, když hypochondr opravdu ochoří.

To je strašná situace.

Když mi něco prokazatelně je.

Neustále sledovat, kde se mi ucpala nějaká céva, či zda pracují mé ledviny, je kromobyčejně vyčerpávající.

Ale jedno mne teď zarazilo.

Před týdnem jsem byla na gastroskopii.

Nic nenašli. Jenom stopy po předchozích vředech.

Chápete.

Já se tu léta strachuji nad znaménky, bulkami, množstvím svalové hmoty na své leve noze, míšními reflexy, sleduji, zda plazím jazyk středem, své okohybné pohyby, tinnitus ve svém pravém uchu....

a přitom jsem aspoň dvakrát měla rozsáhlý žaludeční vřed, aniž bych si toho povšimla.

Takže pamatujte, když se něco přihodí, je to obvykle něco jiného, než čekáte.

Téměř vždy je to něco jiného, než čekáte.






Žaludek

úterý, srpna 15, 2017

Od návratu z nemocnice dělám všechno pomalu.

Pomalu vstávám.

Pomalu jím.

Myslím, že i pomalu spím.

Pomalu vychovávám děti.

Hýbu se pomalu a myslím taky pomalu.

Rozčiluju se pomalu.

Šetřím síly.

Kávu piju pomalu a s požitkem.

Po ulici chodím pomalu.

A je mi v tom lenochodím stavu příjemně.

A Zitul mi právě sdělila, že se se mnou líp komunikuje, když jsem pomalá.

Pooomaluuuu

sobota, srpna 12, 2017

Z dnesniho pomaleho, opatrneho vyletu...

Vylet

pátek, srpna 11, 2017

Všechno je věc perspektivy.

V jednu chvíli jste obyčejnej člověk chodící po ulici.

Perspektiva běžného občana.

V druhou chvíli ležíte s kapačkou v nemocnici a máte strach.

Perspektiva pacienta.

Perspektiva strachu, sebelítosti a nejistoty.

Vedle mne ležela paní.

Perspektiva sedmdesáti osmi odžitých let.

Paní bylo moc zle. Ty první dny.

Tak moc, že se bála, že umře.

Tak jsme si povídaly.

Perspektiva toho, že nevíte, kolik času vám zbývá, způsobí, že se ochotně bavíte s kýmkoli ochotným naslouchat.

A paní povídala a povídala. O tom, co by v životě byla bývala udělala jinak.

Co bylo v životě dobrý a co ne.

Co udělala dobře a co špatně.

Říkala to s klidem a nadhledem člověka, který už má odžito svoje.

A z této perspektivy mi neustále kladla na srdce jednu věc.

Ať neztrácím čas.

S lidma, věcma, problémama.

Ať dělám to, co mne těší a baví.

Říkala, že ona sama ztratila takhle v životě 20 let a teď ji to mrzí.

Pak se paní začala uzdravovat a jak jí bylo líp, tak se naše hovory změnily a stočily se na běžnější, přijatelnější, zdvořilostní hovory.

Ale ta perspektiva konce je tu stále, neseme si ji v sobě všichni.

Jsem doma a přemýšlím nad tím, že jsem asi v životě neslyšela nikoho mluvit tak upřímně jako tu paní.

Zítra jí zavolám.




Perspektiva

středa, srpna 09, 2017

Doma koukam vse pri starem.

Doma podruhé.

Klaplo to. Doma. Hermanek.

Doma.

Kdyz ti reknou, ze dnes mozna pujdes domu za detma.

Radost