pátek 1. srpna 2014

Josef Lada for autists


Tohle mi přišlo fakt svěží. Ve staré knížce Josefa Lady jsem nalezla tyto obrázky.
 

Myslím, že to skvěle ukazuje na auti způsob nazírání reality.
 

Některé výroky se mohou zdáti přímo děsivými.
 

Jiné jsou krajně podivné a nečekané....
 

čtvrtek 31. července 2014

Dovolená

Letos jsem se rozhodla Zitínův autismus ignorovat a netrávit léto doma.

Smělý to plán.

Jsem sobecká matka a chci někam jet a něco taky vidět, než se ze starání o Zitína jednou finálně zhroutím a zemřu vyčerpáním.

Jsme tedy na dovolené.

Zitisko kvílí.

Kvílí ráno, v poledne a večer.

Kvílí při začátku každé nové aktivity.

Kvílí při jídle.

Kvílí pomalu i ve spánku.

A potom má občasné záblesky.

Kdy najednou řekne novou větu.

Nějaký zajímavý postřeh.

Je vidět, že práh frustrační tolerance se pomalu posouvá.

Zvyšuje.

Vydrží víc než před týdnem a víc než před dvěma týdny.

Jenom je to k nepřežití obtížné.

Říkám si, že je neuvěřitelný tohle provozovat z rozhodnutí.

Já to provozuji z nutnosti, ale provozovat toto z rozhodnutí je vysoce morální altruistický akt.

Dnes jsme byli ve skanzenu v Beskydech.

Zitisko kvílelo, neustále se vzdalovalo, vztekalo se, rozčilovalo a poté odešlo utopit se do náhonu.

Po zvládnutí těchto marginalit to nakonec byl moc fajn výlet a Zitisko je nadšeno, že v Mlýnské dolině vidělo stroje.

A mně se únavou třesou ruce.

Dám si kafe a budu doufat, že jednou Zitisko bude dospělý a všechno bude dobrý.



úterý 29. července 2014

Práce. Názorna ukázka pro městské děti

Kapitál

Zitisko se konečně trochu přestalo zajímat o lidskou reprodukci.

Ano.

Zitisko zastavuje náhodné kolemjdoucí, muže, a ptá se jich, zdalipak mi třeba dají BUŇKU????

Ve školce si musí myslet něco strašného.

Ale vyrovnala jsem se s tím.

Dokážu o buňkách konverzovat dlouhé hodiny.

Bez mrknutí oka.

Kupříkladu o spermiích.

Celé dny.

Třeba čím se takové spermie živí.

Kdo je má a kdo je nemá.

Je to naše oblíbené konverzační téma.

Zitisko se ovšem již spermií nasytilo a nyní přesedlalo na salónní marxismus.

Osvojilo si nové výrazy. Spoustu výrazů!!!!

Například: "kapitál", "nezaměstnanost", "státní politika" či "pracovní síla".

Ve školce prý nedávno hovořilo o tom, že kapitál je špatně rozdělen.

Ode mne to nemá!

Ale já na to přijdu, kdo takto Zitína vzdělával a kdo je tím vinen!!!!!

A najdu si ho!!!!


O archetypech

Ano vážení, zanedbávám to tu.

Ale hodlám to záhy začít napravovat.

Bohužel, někdy nelze zaráz žít a zaráz to dokumentovat.

Proto si dnes povíme o něčem jiném.

Jedna debata, kterou jsem vedla minulý týden, mne přivedla k uvažování nad jungovskými archetypy.

Jistě to známe.

Archetyp neboli pravzor.

Takový ten vladař, čaroděj, hrdina nebo válečník...otec...

To jsou ty mužské.

Ty ženské?  

Panna, bohyně, anděl, víla, světice, moudrá stařena, apod.

Ještě je nutné zde poznamenat, že tomu celýmu vůbec nerozumím.

Abyste si pak třeba nemysleli, že vás chci vzdělávat.

No.

Člověk se může v těch archetypech pěkně porýpat, aby něco objevil.

Každopádne se mi zdá, že ty archetypy jsou hrubě nedostatečné a je nutné je rozšířit o nové kategorie.

Např. kategorie PYTEL.

PYTEL je odrazem našeho vnitřního já, který vždycky neomylně zvolí nejblbější možnost ze všeho.

Další archetyp TVRDÉ Y.

Archetyp TVRDÉ Y je odrazem naší tendence vůbec nic neudělat tehdy, když něco udělat máme, a má různé subtilní nuance, např. DEBILNÍ TVRDÉ Y, NAIVNÍ TVRDÉ Y, ZATVRZELÉ TVRDÉ Y či PROSTÉ TVRDÉ Y.

Dalším známým, leč nepojmenovaným, archetypem je archetyp HRÁČ.

Možná něco takovýho už Jung definoval, ale jelikož jsem to nečetla, tak to nemohu vědět.

Hráč je ztotožnením našeho vnitřního já, které celý den čumí na bednu a hraje fotbal na iPadu, ale silnou složku hráčství mohou mít i velmi úspěšní lidé, kteří jsou aktivní. Hráč čeká VÝHRU. Pokud se výhra nedostaví, je hráč zklamán a může zanevřít na celou hru. Pokud nedostává uspokojení v podobě stálých parciálních vítězství, chřadne. Možná je to ztotožnitelné s jungiánským HRDINOU. Ale hrdina a hráč nejsou to samé.

Dalším archetypem je archetyp HEREČKA.

Žádna panna, matka, stařena.

Je tu silný archetyp ženy, která používá hysterii, divadlo, drobné úskoky a značné množství extraverze k prosazení svých zájmů. Pokud se nehraje divadlo, herečka chřadne, protože k hraní divadla je určena.

Taky mne napadlo, že existuje archetyp ČUMIL.

Lidi, co koukají. Co nejdou nikam zařadit. Naše vnitřní já, co kouká, když se něco špatnýho děje, ale nepomůže. Jenom kouká. Možná podobný jako TVRDÉ Y, ale tvrdé Y sice nekoná, ale netěší ho čumění.

No nic, je to nějaký překomplikovaný.

Ve skutečnosti je to asi všechno jednoduchý.

Člověk je, jakej je.

Dobrej i špatnej zároveň.

A má složky dobrý a moudrý a složky horší a taky takový, který by raději vůbec neměl.

A pořád máme tu SVOBODNOU VŮLI.

Abychom to nějak pořešili s těma složkama a předobrazama a tím, s čím se chceme identifikovat nebo s tím, co v nás klíčí.

A zde, dnes něco ke kontemplativnímu poslechu:

https://www.youtube.com/watch?v=H1DpjXQUDsI












pondělí 21. července 2014

Majstrstyk.

Zde dosavadní vrchol Zitinovy tvorby. Histologicka stavba. Kosti, krev, svaly....

Tajemný příběh o kolenu

A aby to tu nebylo tak depresivní, povíme si dnes o kolenu.

Koleno.

Důležitý to kloub.

Asi před dvěma lety jsem sem psala, že se koleno utrhlo a že je zcela utržené.

Utrženost kolene byla opakovaně potvrzena různými brněnskými odborníky.

Objektivizována vyšetřením magnetickou rezonancí.

A byla doporučena operace.


Abych tomu dala nějaký kontext.

Koleno nevydrželo léta baletu a různé nenormální taneční zátěže a zkrátka to zabalilo.

Praskl menisek, nejdřív na vnitřní a pak i na vnější straně.

Menisek je, jak se ukázalo, dosti důležitá struktura.


Již před dvěma lety byla situace taková, že byl problém ujít 700 m se Zitínem do školky.

Občas se chodilo o berlích.

Operace se neustále plánovala a odkládala.

A znovu plánovala a znovu odkládala.

Vždycky do toho něco vlezlo, jednou angína, potom opar, potřetí něco v práci, pořád se to zkrátka oddalovalo a oddalovalo.

A mezitím!

Mezitím jsem začala s kolenem chodit na thajskou masáž k nějaké thajské paní, co si sem odskočila opravdu na skok ze Thajska a nyní už je zpátky v Thajsku a nehodlá se sem nikdy vrátit. Mou motivací bylo, že když bolí šíleně koleno, nemusely by aspoň bolet ty svaly kolem, prostě aspoň aby to bylo trochu snesitelnější, než se dočkám té operace.

Paní neuměla česky a já jsem ji pantomimou vysvětlila, že koleno BOLÍ. Paní se chápavě usmála, což mne krapet vyděsilo, ale dobrý, s kolenem se nic nestalo, paní po něm neposkakovala a masáž pomáhala na tu bolest. A pak, pak paní s kolenem během jedné seance provedla jakýsi hmat, kdy jsem měla pocit, že noha je už prostě totálschade. Nějak v tom křuplo a děsivě to bolelo.

Pak jsem týden nemohla chodit. Nadávala jsem si, že to snad není možné, aby byl člověk tak blbej, že s prasklýma meniskama dochází na thajskou masáž k nějaké prapodivné odbornici. Že to snad ani není možný!!!

Po měsíci koleno po dvou letech přestalo bolet.

Po dalším měsící jsem si jednou uvědomila, že BĚŽÍM na autobus. Nikoli se šourám či šinu... že BĚŽÍM!

Po dalším měsíci řekl ortoped, že teď to operovat nebudeme, protože nebudeme operovat nohu, která nebolí a je funkční.

Po dalším měsíci jsem ušla v Beskydech deset kilometrů. DESET!


Rozhodla jsem se paní poděkovat a vyhledala to pracoviště... a oni mi řekli, že paní už odjela. Že několik lidí zázračně uzdravila a odjela a nikdo neví, kde pobývá a vlastně se ani moc neví, jak se jmenuje.

Tak aspoň děkuju touto cestou.

Btw děti ne abyste to braly tak, že chirurgické výkony se mají odkládat!!!! Toto je individuální příběh o koleni a nejedná se o žádný všeobecně platný návod k zanedbávání lékařské péče!!!!