pondělí 26. ledna 2015

Pomalý život

Myslím, že jeden z největších luxusů, který můžu v životě zažít, je mít čas dělat věci POMALU.

Třeba ráno.

Po probuzení chvíli vejrat a POMALU si udělat čaj a POMALU ho vypít.

Potom POMALU zavést Zitína.

POMALU přijít do práce a tam pomalu usednout.

POMALU vyřídit jeden telefonní hovor. Ano, víc jich ten den nebude.

Potom POMALU přemýšlet.

Žádný lidi v mé kanceláři.

Nene, jenom POMALÉ přemýšlení.

Potom POMALEJ oběd s kolegy z práce nebo s Honzou.

Potom dalších pár hodin POMALÉ práce.

Malá schůze, v POMALÉM tempu.

Potom POMALÝ transport domů.

POMALÝ nákup. Pečlivě zvážit, jaká koupím jablka... zajít pro dobré křupavé rohlíky.... koupit v krámě kvalitní maso...

Přijít BRZO domů.

Hrát si se Zitínem.

POMALU napsat úlohy. Povídat si chvilku o škole.

Potom se Zitínem POMALU uvařit večeři, tak, aby Zitisko pomáhalo a přitom jsme si povídaly.

Potom si třeba zacvičit nebo jít na POMALOU ospalou procházku.

POMALU se uložit k spánku.

POMALU si číst...

POMALU usnout...

Vím, že někteří lidi takhle žijou a tu pomalost jim někdy hrozně závidím...

Ten klid a čas na věci, které jsou důležité....

sobota 24. ledna 2015

Zitisko roste jako z vody

Zitisko roste jako z vody.

Tak po nějaké době fotka...

Fotil Honza cestou na zábavnou akci s našimi kamarády, z níž pravděpodobně vzejde řada zábavných snímků, které sem pak dám...

Vyšňořená matka a mírně otrávené dítě.

Ale nakonec to bylo moc fajn.



pátek 23. ledna 2015

Tučňák podivný

Zitisko je legem zcela fascinováno.

Nyní máme manickou fázi bipolární legové poruchy.

Toto jsem našla v pokojíčku.

Je to tučňák. Tučňák PODIVNÝ MAMI.

Zde tučňák podivný z jiného úhlu:

Ovšem včera byl tučňák podivný vytuněn.

Toto přijelo do obýváku:

Je to tučňák s hořící přístavbou.

A na kolečkách.

středa 21. ledna 2015

O prozření

Je pozoruhodné, že lidé obyčejně touží po tom, co nemají.

S kadeřnicí Sašou se často bavíme o tom, že lidé s rovnými vlasy chtějí vlasy kudrnatý, lidi s kudrnatýma si je zoufale narovnávají žehličkou, až je mají úplně spálený, lidi s dlouhýma vlasama chtějí asi krátký a lidi s krátkýma? Nevím, buď chtějí dlouhý, nebo je jim to jedno.

Ale většina lidí chce to, co zrovna nemá. Jako by to, že něco nemám, bylo jakýmsi předobrazem ceny. Tím, že něco nemám, to u mne stoupne v ceně.

Z tohoto pohledu je mi zapotřebí KLIDU. Protože jsem kreativní, rychlá, vznětlivá a klid si navozovat neumím. Základní otázkou je, zda musím svou duši žehlit žehličkou na duši až do úplného spálení, anebo zda si prostě zvyknu, že mám duši kudrnatou jak svoje vlasy a že prostě taková je.

Je to zajímavý.

Můj pestrý život mne naučil, že existuje spousta paradoxů.

Např.:

Nejstarší lidi nemusejí být nejmoudřejší, jenom proto, že jsou na týhle planetě nejdýl. To mne dlouho udivovalo.

Nebo.

Krásní lidé nemusejí být nutně hodní. Člověk má tendenci slučovat krásu duševní a fyzickou a to je úplná blbost. Krásní lidi jsou někdy hezcí kreténi a škaredí lidi jsou úplně stejní kretíni, takže vo tom to nebude.

Nebo. Můj oblíbený poznatek.

Zoufalí lidi vypadají jako hysteričtí a je velmi jednoduchý je za hysterický označit. Ale nejsou!. Ano, když se vám děje něco velmi ošklivého, je fakt těžký zůstat v klidu. Jenže. Okolí vaši kvalitu posuzuje podle schopnosti zůstat v kontrole, takže čím horší to je, tím víc se musíte snažit být v pohodě, jinak vám všichni řeknou, že je to jen drama a budou vaše problémy bagatelizovat. A tak stále dokola. Ano, když jste v klidu, máte dobrou práci, krásné dětičky a pěkný partnerský vztah, tak je docela jednoduché být v klidu. Z tohoto poznání derivuju velkou úctu vůči svým přítelkyním, protože to jsou ženy, které ustávají věci, ze kterých by běžný smrtelník uletěl do vedlejší galaxie a ještě přitom jsou vtipně sarkastické.

Nebo.

Když něco vypadá, že něco je učiněná blbost, např. nějaký vztah, nemusí to být naprosto pravda. Důležitá je PODSTATA, nikoli aktuální stav. To je takový to, že někoho hrozně milujete, i když jste třeba s někým jiným. A prostě si říkáte, že by to stejně nevyšlo s tou druhou osobou a různě si to zakazujete a kroužíte kolem toho. Ale to je jen aktuální stav. Podstata je, že se možná s druhou stranou strašně moc milujete a nakonec to stejně vyjde najevo a bude to tak silný, že to smete všechno okolo, možná i vás samotné. Buď se tomu ubráníte a možná zvítězíte v celoživotní soutěži o nejvyšší stupeň askeze a bude vás to hřát na vaší asketické duši, nebo se tomu neubráníte a možná skončíte se zlomeným srdcem, teď moc nevím, co je lepší. Ale intuice mne nikdy nezklamala. Intuice odkazuje totiž k podstatě.

Nebo.

Lidi, co se jim dějou zlé věci, si je nepřivodili. To je oblíbená myšlenka již od pravěku, kdy to asi mělo nějakej smysl, že když někdo způsobil zhroucení půlky jeskyně, tak se ho ostatní stranili, aby to náhodou neudělal třeba znova. Teď naštěstí nežijeme v jeskyních, a můžeme si tedy dovolit ten luxus občas někomu třeba i pomoct. A akceptovat, že za některé věci, např. narození hendikepovaného dítěte, nemůže prostě NIKDO. Nebo vyšší moc. Debaty o tom, že narození hendikepovaného dítěte je karmický trest uvalený na danou osobu za to, co spáchala v předchozích životech nebo stávajícím životě, odmítám. Kategoricky. A ne, že by tenhle názor byl nějakej vzácnej.

Nebo.

Nepřátelé nejsou vždycky zlí. Naopak. Už nějaký antický filozof tuším říkal, že lepší dobrej nepřítel, než nedobrej přítel. Svatá pravda. Nepřítel, který ctí pravidla, má vytrvalý tah na branku a nějakej morál, je vlastně přítel na druhé straně barikády. Naopak pro přátele s jedovatou slinou existuje v angličtině překrásný termín "frienemy", něco mezi "friend" a "enemy". Moc pěkné. Je třeba se řídit podstatou a ne tím, jak se co nazývá.

Nebo.

Splnění vnitřních přání nemusí přinést žádné štěstí. Nene, štěstí je teď a tady. Znám několik lidí, které život dokonale vytrestal splněním jejich vesmírné poptávky. Zadali debilní poptávku a dostali, co chtěli, a až pozdě si uvědomili, že tohle si ani za nic nepřáli! Z toho pohledu je super budhisticky nic nežádat a po ničem netoužit, aby se náhodou nepřihodilo, že se člověkovi jeho debilní přání splní.

Nebo.

Výhra nemusí být vždycky výhra. Často si říkám svoje oblíbené, že parciální prohra rovná se finální výhra. A často se mi to potvrzuje. Je to prostě tak! Jste smutní, že jste o něco přišli a nakonec se ukáže, že to bylo dobře! Dnes jsem četla článek o nějaké stařence, co se dožila stodeseti let nebo kolika. A stařenka to zdůvodnila tím, že se důsledně vyhýbala mužům a nikdy se nevdala. Parciální prohra a nakonec? Asi spíš výhra. Hned mne napadlo, co jsem se kvůli různým blbečkům v životě natrápila. A říkám si, něco na tom je. Proč se trápit. Je hezké žit pěknej život, vytvářet něco pozitivního pro jiné lidi a dělat věci, co člověka baví. Proč to komplikovat šílením ze vztahů s lidma, kteří za to nestáli. Jo, když člověk přijde o někoho, kdo za to stál, to je ovšem jiná. Ale obecně jsem toho názoru, že většina lidí nestojí za to se kvůli nim trápit. Je to zbytečný.

Samé paradoxy.

Lidi chtějí, co nemají.

Lidi nechtějí, co mají.

A přitom by stačilo, aby všichni přestali tak děsně moc chtít, a všem by bylo líp. Jojo, spokojenost s tím, co je, je důležitá vlastnost, kterou se můžeme naučit od starých lidí, protože do těch mladejch už společnost valí úplně jiná pravidla postavená na tom, že EXISTUJE PRÁVO NA ŠTĚSTÍ. No a když máte na něco právo, tak to logicky chcete vymáhat. A vymáhání ještě nikoho šťastným neučinilo, takže člověk skončí v bludné spirále vymáhání něčeho, co se od něj tím vymáháním dále vzdaluje.










Lego movie

Lego movie.



Film o legu.

Je výbornej!

Zitisko si ho dočista zamilovalo.

A především, leitmotivem celého filmu je, že se MÁ STAVĚT BEZ NÁVODU.

Chápete, někdo natočil pro děti film o tom, že mají stavět BEZ NÁVODU!



Autorům upřímně děkuji, že investovali pár miliard nebo tak do animace oblíbených postaviček, které z obrazovky Zitína přesvědčují, že se má stavět bez návodu.

Je to super.

Doporučuje ke shlédnutí všem autíkům, kteří se křečovitě drží návodů.


úterý 20. ledna 2015

Barevný den

Fotil Honza, úprava já...

dělám si radost


Jak zvládnout prohru pro autisko

Milí.

Několik lidí se mne ptalo v posledních komentářích i emailech, jak tedy zvládnout prohru, když si myslím, že to Zitín potřebuje.

Tedy.

Předně.

Nemám patent na rozum.

Takže prosím berte to, co píšu, se značnou rezervou.

Co funguje pro Zitína, nemusí fungovat pro jiné dítě.

Nebo to možná nebude fungovat pro nikoho.

Nevím. Nejsem na to odborník, jsem jenom máma s individuální zkušeností s vlastním dítkem.

Tedy.

1)  Především je nutné celou situaci nastavit tak, že prohra je NORMÁLNÍ. Nebo ještě lépe, že FRUSTRACE je normální součást života

Tohle je komplexní a složitá věc a vycházím z častých debat se svým dospělým mírně autistickým kamarádem a kamarádkou Zuzkou, prostě je potřeba do ŘÁDU SVĚTA včlenit tu PROHRU. Jakože prohra není strašlivé selhání celého systému, což autíci mají tendenci takto chápat, ale je to normální stav. Než vyhrajeme, předchází mnoho proher. A často není výhra ani cílem. Takže kdykoli se kolem něco někomu nepovede, tak na to nenápadně Zitína upozorňuju, zejména proto, aby si Zitisko povšimlo, že daná osoba se nehroutí, nešílí, nebije se a zkouší a zkouší znova. A zdůrazňuju, že zažívám frustraci třeba v práci, nebo když hledám klíče, popisuju to slovy, říkám: "to mně teda pěkně zlobí, že nemůžu najít telefon, mám vztek!". Už to mám zautomatizované.

2) Vlastní příklad

Už to tu zaznělo. Je těžké Zitína přesvědčovat o tom, že prohra je normální, pokud se já budu neustále hroutit. Snažím se být stabilní. Tak moc, že dneska Zitín ve stavu maximálního rozčilení vyhrkl: "mami mami, proboha nebuď TAK KLIDNÁ!". Ale naštěstí mám prudkou vznětlivou povahu, takže neustálý klid rozhodně nehrozí. Vznětlivost nerovná se nicméně neschopnost unést prohru a to je mi útěchou. Prohra má mnoho podob a odpuštění sám sobě, že se mi něco nepovedlo, i ostatním, že mi třeba nepomohli, je asi zásadní věc. Hezky se to píše, ještě krásněji se to doporučuje světu, ale někdy to člověku prostě nejde. A když mi to nejde, tak se snažím pravdivě vyjádřit, že mně něco štve, ale nedopustit nějakou šílenou destrukci.

3) Vystavování frustraci

Základem jakéhokoli učení je opakování. Jestliže se chci naučit čelit frustraci, musím se jí vystavovat. Je třeba vytvářet příležitosti pro frustraci. A když nastane, tak jít v ústrety všemu, co bude následovat. Žádné "Zituška pláče, odcházíme". Snažím se neuhýbat. Snažím se připomínat si, že ta kompetentní osoba v dané situaci jsem já jakožto rodič a nikoli Zitisko jakožto dítě. Takže se snažím být v situaci Zitínovy frustrace duševně přítomna (žádný telefonování vedle řvoucího tvora) a snažím se neztratit se Zitul v řevu kontakt. Třeba dnes. Zitisko se chtělo koukat NA REKLAMY. Koukání na reklamy obecně neschvaluju. Zitisko začalo brečet. Poté vyhrožovat, že SE BUDE BOUCHAT. Vypnula jsem televizi a říkám Zitínovi, že mne mrzí, že se chce bouchat. Ale že televizi prostě nepustím. Zitisko přitvrdilo a začalo plácat rukou o zeď. Bedlivě jsem Zitína pozorovala a vysvětlovala, že mne to DOST MRZÍ, že se plácá o zeď, ale že prostě REKLAMY NEBUDOU. Zitisko mne s výhružkami opustilo a odešlo do pokojíčku. Za minutu se vrátilo a řeklo, že to už přešlo a že proč se nemůže teda dívat na ty reklamy? Vzala jsem si ji na klín a vysvětlila, že si myslím, že reklamy NEJSOU DOBRÉ PRO MOZEK, což je fráze, kterou Zitisko chápe. Zitisko je velmi fixované na svůj mozek a nechce si ho zkazit. Zitisko se otázalo, zda jako nechci, aby se dívala, protože ji mám ráda a chci DOBRO PRO MOZEK? Společně jsme si pak sedly a četly knížku.
Osvědčilo se mi prostě neuhýbat Zitínovým nápadům.V tomto smyslu se mi osvědčilo chování, které  nezasvěcení jedinci považují za NERESPEKTOVÁNÍ HENDIKEPU.

Zdá se mi totiž, že někdy je (často z vyčerpání) pro pečující osoby jednodušší říct, že to PROSTĚ JE TÍM AUTISMEM, a dál situaci neřešit. Ale kamarádka Zuzka mne naučila, že i autistické dítě potřebuje výchovu a moje zkušenosti tento názor maximálně potvrzují. Zitule potřebuje klid a jistotu, které potřebuje získat ve formě jistoty rodiče.

Díky mému "nerespektování" toho, že Zitisko něco nezvládne, se některé věci Zitul postupně naučila.

4)  Naučit se postup

Tohle se mi osvědčilo úplně ve všem. Jako VŠ pedagog jsem toho názoru, že naprostá většina studentů se NEUMÍ UČIT. Nejsou hloupí, ani náhodou! Jsou to chytří lidi. Ale neví, jak na to. Nikdo je to nenaučil. Neznají postup. Takže Zitisko se musí naučit postup, jak frustraci zvládnout.

Takže postup při zvládání frustrace bych rozdělila na 1) fragmentace (činnost, která nám činí potíž, rozdělíme na více jednoduchých kroků), 2) opakování (jednoduché kroky nacvičujeme a opakujeme, dokud se neautomatizují) a 3) odměnu a podmiňování. Podmiňování ale v podobě činností, ne sladkostí či dárků. (Tj. Ziti napíšeš úlohu a pak si budeme číst o dinosaurech).

Psala jsem tu o fotbale. Takže tam bude postup následující:
1) podíváme se v televizi na fotbal, jak lidi hrajou a budeme hodně jásat u gólů a zdůrazňovat důležité aspekty pravidel fotbalu
2) vezmeme balon a dáme ho do pokojíku, Zitisko si ho tam potom o samotě bude zkoumat
3) druhý den vezmeme balon a půjdeme před dům a budeme do něj kopat a budeme se soustředit nikoli na kopání, ale na to, aby to byla zábava
4) zkusíme si lépe přihrávat balón, zpřesňovat činnosti
5) Honza občas znovu zmíní nějaké pravidlo, ale tak, aby se moc netlačilo na pilu
6) doma vezmeme dinosaury a budeme hrát fotbal s figurkama, ale podle opravdických pravidel
atd atd


Má to neomezené množství možností. Cílem je pomalinku nenápadně Zitínovi ukazovat, že když mi fotbal nejde, není to konec světa. Autíci asi pociťují frustraci mnohem silněji a jako více ohrožující věc, tak prostě se snažím vytvořit stabilní klidný rámec a do toho kreativně začleňuju konkrétní informace, které mohou Zitína posouvat blíž k tomu, aby daný úkol zvládla.

Tak snad to bylo trochu užitečné.