pátek 28. listopadu 2014

Láska

Sedím u kompu, pracuju a přemýšlím, co to je ta láska, za kterou se všichni pachtíme.

Myslím, že je to hluboký vnitřní pocit, že k někomu patříte.

Který máte, i když ho nechcete mít.

I když si to nepřejete cítit, i když si to třeba zakážete.

Stejně ho máte.

Někde uvnitř to víte.

Jakýsi pocit vnitřního spojení.

Který je nezrušitelný, protože si to nejde vybrat.

Nejde nad tím přemýšlet, nejde nad tím vymýšlet žádné racionální strategie, je to totiž nezrušitelné a hluboce zakotvené.

Můžete být klidně roky s někým jiným, ale stejně víte, že to tam uvnitř je.

Víte, že kdybyste museli volit a mohli z hořícího domu zachránit jednu jedinou osobu, zachráníte svou vnitřní lásku....

Můžete být sami, ale stejně to cítíte.

Nedá se toho zbavit, nedá se to opustit.

Je to spojené s chápáním, že druhé straně může být lépe bez vás.

Je to nesobecké.

Cítila jsem to v opravdové hluboké a drásavé formě jedinkrát v životě. A pořád to cítím a nejde to zrušit.

https://www.youtube.com/watch?v=HtBRN5BXt6o

Delegace

Můj otec se již léta přátelí s Kennethem Tomeckim.

Je to jeho kamarád z Clevelandu z Ameriky.

Jsou oba dermatologové.

Dlouhá léta si psali a ještě za komunismu tátovi Ken posílal z Ameriky knížky a časopisy o dermatologii.

Potom se odhodlal přijet.

A od té doby se každoročně navštěvujou.

Dneska se v Brně konala dermatologická konference, kam přijel i Ken.

Měl velkou přednášku.

Večer bylo společenské posezení.

Neměla jsem hlídání a vyrazila jsem tam teda se Zitulínem.

Když jsme se Kenem viděli naposledy, bylo to strašný.

Doteď z toho mám trauma.

Zitul se sebepoškozovala a hrozně kvílela, točila se dokolečka a vůbec se jí Ken nelíbil.

Dneska seděla u stolu, způsobně jedla příborem a občas řekla nějakou anglickou větu.

Jako "here's a train", nebo tak něco, co se učili ve škole.

Bylo to ÚŽASNÝ.

A můj otec seděl naproti a zcela jasně byl STRAŠNĚ HRDEJ.

Zitisko začlo být po čase unavené, takže jsme se zvedly, Zitul se způsobně anglicky rozloučila a odešly jsme za ruku domů.

Chovala se jako způsobná holčička v neznámém prostředí plném neznámých lidí, vypila tři ananasové džusy, snědla tři řízky a teď vesele oddychuje v mé posteli.

Mám takovou radost. Moje smutky nejsou důležité. Tohle je důležité.


Zitin Jeziskovi

čtvrtek 27. listopadu 2014

Auti auti

Dlouhodobě sleduju blog americké maminky o její nízkofunkční dcerce Janey.

Sleduju to už dlouho.

Janey se bohužel poslední dobou hodně zhoršila.

Natolik, že ji přímo ze školy nechali odvézt sanitkou do nemocnice, protože se báli, že ublíží sobě nebo někomu jinému.

To se může stát. Bohužel může.

Smutné na tom je, že krom toho, že Janey leží v nemocnici a tam je tlumená práškama a není opravdu v dobrém rozmaru, řeší její rodiče další palčivý problém.

Kdo zaplatí za její lékařskou péči.

Přátelé jim dnes zřídili konto, kam lze přispívat, protože Janey tam asi bude docela dlouho.

Takže přátelé.

Žijeme v PŘEKRÁSNÉ části světa. Nádherné. V takové, kde není hlad, válka a kde dokonce rodinu nezruinuje, když je dítě autítko v nemocnici.

Važme si toho. Buďme za to fakt vděční.




Obi-Wan

Včera jsem se dopustila jedné nepřesnosti.

Epizodní postavou nebyl Darth Vader.

To je aspoň důležitá postava.

Bylo to Darth Maul.

Postava fakt epizodní.


A na četné dotazy čtenářů, co se nyní děje, mohu napsat jenom, že nevím.

Zjevuje se Obi-Wan.




středa 26. listopadu 2014

Světlo

Velký ruský román pokračuje.

Ve velkém stylu.

Jedna vedlejší postava z příběhu vypadla.

Tato.





Objevila se ovšem postava nová.

Tedy stará.

Jsem ze všeho zmatená.

Dám si kávu.

Dopíšu grant a dám si kávu.

Je to napínavé.


úterý 25. listopadu 2014

O psaní

Sedím se Zitul u stolku a píšeme domácí úkoly.

A Zitule šíleně kvílí.

Asi po hodině strašlivého kvilu mi to došlo.

Proč ten kvil.

Protože jsme psali "so".

A "so" Zitul nestihla napsat ve škole.

A proto ho teď má napsat doma.

Ale domácí úkol je nutné psát až z toho, co se ve škole probralo.

Takže nyní píšeme "so", ale ještě jsme se ho ve škole nenaučily, respektive jsme se ho naučit nestihly.

Vysvětluju Zitínovi co to jde, že to je V POŘÁDKU, že to máme dohnat doma, že se máme "so" naučit doma.

Ale Zitisko tvrdošíjně kvílí, že nebude psát úlohy z něčeho, co ve škole nepsalo.

Bojujeme s tím asi hodinu a půl.

Nakonec se rozbrečíme obě.

Zitul říká: "Maminko, já za to můžu. Je to moje vina."

A vypadá tak nešťastně.

Tak ji držím v náručí a objímám a říkám, že to není její vina.

Že nic není její vina.

Vůbec nic na tomto světě není vina malých šmudlíků.