středa, září 28, 2016

Příšerky

pondělí, září 26, 2016

Zitisko chodí do dramaťáku, neboť jsem někde angažovaně četla, že divadlo je pro autíky super.

No, možná ani tak ne.

Možná je to tlačení Zitul do mých vlastních životních ambic, které se zcela nenaplnily.

Ale to je jedno.

Hlavní je, že to Zitul baví.

No a tak vyzvedávám Zitul z dramaťáku a jdeme domů.

Zitisko je neobyčejně hodné, milé.

A zdá se mi, že trochu kulhá.

V hlavě se mi rozesvítí kontrolka a mezi záchvaty kašle (mám totiž už asi osmý týden bronchitidu jak trám) se ptám, jestli ji třeba nebolí noha?

Nebolí, maminko.

Vůbec nebolí.

Ani trochu.

Pak se mne Zitul zeptá, jak jsem se měla v práci a je jasný, že je zle.

Normálně Zitul povídá o počasí, o robotech, o mikropájkách, o čemkoli.

Tohle vypadá, že jí není dobře a snaží se "hrát" konverzaci.

Tak se znovu zastavíme a já začínám křížový výslech.

Bolí pata?

Bolí koleno?

Bolí kyčel?

Nebolí, maminko.

Belháme se dál.

Zitisko je nějaký bledý.

U semaforu před barákem se ptám, jestli se NÁHODOU něco nestalo s některou nohou?

Zitisko mlží.

Mohlo by se stát, kdyby se stalo, ale nestalo se naprosto nic.

Před zeleninou se najednou rozbrečí.

V dramaťáku si nešťastně nakopla prst.

A bolí to tak, že už nejde jít.

Doklopýtáme domů a doma sundávám Zitínovi botu a všude plno krve, nehet rozbite, noha fialová.

Volám Honzovi a Honza přijíždí, mužskému zachránci se nic nevyrovná, bere Zitul do náruče a jedou rovnou do špitálu, protože s Jindrou tam nemůžu, aby něco nechytil.

Nervózně chodím doma obývákem a v pětiminutových intervalech píšu Honzovi, jak to vypadá.

Je to naštíplý.

Naštíplý, ale ne zlomený.

Za chvíli se vracejí.

Zitisko už není bledý a povídá spoustu historek.

Udělám večeři a potom si k ní zalezu do postele a špitáme si holčičí řeči, to má Zitul ráda, a povídáme si o strachu z doktorů a já ji hladím po vláskách a říkám si, že je to nejhodnější bytost, kterou znám, a to počítám i Jindru. Ale Jindra byl diskvalifikován, protože mi ráno rozbil dva milovaný talíře čistě pro potěšení z rozbíjení.

Zitul leží s bolavou nožkou a směje se a já si říkám, jak dlouho by takhle vydržela chodit, než by se na to naštípnutí přišlo.

Myslím, že by se to počítalo na dny.

Drama(ťák)

Dnes jsem šla po venku a koukám na šípkový keř, že už je úplně červený...

A koukám dál, na kaštan, že je pod ním spadená spousta kaštánků...

A koukám na listí, že už není úplně zelený...

Tak se koukám a koukám a vidím podzim...

Podzim je nádherný!

Barevný, voňavý, krásný.

Voní jablky a vínem a medem do čaje a buchtama a taky mám na podzim narozeniny a to se počítá!

Tak přeju i všem ostatním krásný podzim....


Podzim

neděle, září 25, 2016

A je to tu.

Tradičně, každý rok.

Začíná podzim a s ním řada PR akcí spojených s univerzitou.

Obvykle moje tělo zareaguje okamžitým onemocněním, což se přihodilo i letos.

Takže.

Všechny srdečně zvu na páteční Noc vědců, kde mám v areálu bohunického univerzitního kampusu přednášku o stresu.

Více informací zde:

http://www.noc-vedcu.muni.cz/

A taky zvu všechny na úterý na Brněnské dny pro zdraví na Kobližnou do Mahenovy knihovny.

http://www.brno.cz/brnenskednyprozdravi/?datum=20160927

Doufám, že do té doby budu mluvit a nebudu prokládat své projevy záchvaty dusivého kašle.

Každopádně se těším, přednášky pro veřejnost a debaty s lidma jsou super!

PR!

sobota, září 24, 2016

V mé kanceláři:-)

Workin' mama:-)

pátek, září 23, 2016

Chápu, proč jsou bezbranná miminka tak ohromně roztomilá.

Někdo se o ně musí postarat.

Někdo se musí dojmout a zvednout je, když je najde opuštěná v lese.

To dává smysl.

Ale nechápu, proč jako další vývojové stádium následuje BATOLE.

Podle této logiky nyní můžete své dítě někde pohodit.

Nikdo si ho nevyzvedne.

Nikdo ho nezachrání.

Řvoucí kouli pokrytou slizem.

Všichni zvednou obočí a odvrátí se.

Je to prostě BATOLE.

Batole je vývojové stádium člověka, které se vyznačuje velkým plánovacím a strategickým talentem při relativně nižším množství schopností a dovedností.

Např. Jindra.

Jindra je přesvědčen, že ví, jak svět funguje.

Neustále někam padá, řítí se, leze, vrhá se, něčím háže, něco pouští, něco tahá, něco kouše, někam odchází.

To doprovází emocionálním doprovodem, takže se u toho hlasitě směje, hlasitě pláče, strašně hlasitě pláče, pokřikuje, divoce gestikuluje, vyjadřuje nesouhlas, spokojeně vrní.

Záleží na tom, co se zrovna děje.

Pokud je Jindra převlékán, divoce vyjadřuje nesouhlas a ponížení.

Naopak při klidné chvilce u elektrické zásuvky spokojeně vrní.

Podobně pokud někde najde nějakou nepřístojnost, např. zapomenuté lego, taky spokojeně vrní.

Podle spokojeného vrnění se dá bezpečně poznat, že je Jindra ohrožen na životě.

Batolecí nátura se projevuje i u jídla.

Včera Jindra místo večeře pozřel pouze list rukoly VCELKU.

Ani jednou do něj nekousl a list zmizel.

Na svačinu mívá pár brouků.

K obědu je písek a kamínky.

Odpoledne je Jindra přístupnější změnám a tak zařazujeme do jeho jídelníčku namátkově cizokrajné plodiny, které rostou v parcích. Taky domácí fikusy, rododendrony, difenbachie a různé jiné život ohrožující záležitosti.

Večer sní Jindra obvykle list z rukoly nebo slupku z jablka.

Nedělám si legraci.

Jablka Jindřich odmítá v jakékoli jiné konzistenci než VCELKU.

Jablečné pyré? Nikoli.

Strouhané jablko? Nikoli.

Nakrájené jablko? Nikoli.

Oloupané jablko? Nikoli.

Ne. Jablko musí být vcelku se slupkou.

Jindra si ho pak odnese někam do úkrytu a tam ohlodává slupku a slastně u toho mručí a to tak dlouho, než se začne dusit těma slupkama, začne divoce máchat ručkama a já si pak prozkouším kardiopulmonální resuscitaci batolete, čímž se stále udržuju v profesionální pohotovosti.

Včera jsem mu vytáhla kamínek z nosu.

No a já si říkám: prostě BATOLE.

U batolat už to zkrátka není o soucitu.

Tak přemýšlím, co se na tomhletom období dá najít extra pozitivního.

Asi to, jak člověk vidí toho malého člověka, jak se formuje a jak si vytváří vztahy a jak to všechno sociální vlastně vzniká.

To je fascinující.

Batole

úterý, září 20, 2016

Jindra se zmocnil mého telefonu a vyfotil si selfie.

Selfie

pondělí, září 19, 2016

Jedna věc mne nikdy nepřestane fascinovat.

Ten rozpor mezi formálním vymezením (něčeho) a opravdovou podstatou.

Neříkám objektivní, neb poučeni z filozofie všichni víme, že s tou objektivní realitou to může být složitý.

Ale pokud na chvilku připustíme, že něco takovýho existuje, tak z toho jasně vyplývá, že některé formální věci budou... špatně.

Fascinuje mne to.

Ten nesoulad.

Má to spoustu podob.

Třeba když někdo tvrdí, že miluje šíleně svoje dětičky, ale v jednom kuse na ně řve a chová se k nim ošklivě.

Nebo znáte takové ty manželské páry, které vypadají, že jsou úplně v pohodě a nic jim nechybí.

Párkrát jsem měla to štěstí sledovat takový ty zajímavý situace, kdy nějaká část takového páru vytvořila reálný a velmi citlivý a pečující (řekněme i nesexuální) vztah s někým úplně jiným.

Formální hranice byla, že se staráme a milujeme s oficiálním partnerem, se kterým se producírujeme po venku a usínáme po večerech.

Realita byla, že ti lidi hluboce milovali někoho úplně jiného.

Nebo když vám někdo tvrdí, že něco nejde.

A přitom to jde.

To je taky zajímavý kontrast formálního popisu situace a "objektivní" reality.

Nebo když vám někdo "pomáhá" takovým tím způsobem, že vás tím hluboce potápí pod hladinu.

Myslím, že můj zásadní konflikt s lidstvem, který často pociťuju, vychází z toho, že mne ty formální hranice tak moc nezajímají. Zajímá mne, co je za nimi.

A zdá se mi, že poslední dobou ty kontrasty mezi formou a obsahem vnímám nějak ostřeji, vyhraněněji.

Často si představuju, jak by to vypadalo, kdyby se všichni začali chovat opravdově.

Kdo by od koho odešel, kdo by byl hodný na děti, kdo by letěl přes celý vesmír někoho zachránit.

Hle, to je jeden z nejotevřenějších příspěvků, co jsem sem kdy napsala.

O formě a obsahu

sobota, září 17, 2016

Sedím a koukám na Měsíc.

A říkám si, že se mi některý věci snad zdají.

Chtěla bych, aby se mi zdály.

Ale ony se nezdají, ony se dějí.

Tak koukám na ten Měsíc a nejraději bych sedla na nejbližší raketu a uletěla tam.

Na Měsíc