středa, srpna 24, 2016

Dávám sem vzácné foto Zitul. S jejím souhlasem. Je tu tak krásná, až mi normálně vhrkly slzy. Prostě kojící emocionalita je bezbřeha, to se ví, tahle fotka mne prostě hřeje a těší.

Moje slunce

Přátelé, drazí.

Letošní prázdniny jsou pro mne ohromně zvláštním obdobím, kdy si spoustu věcí rovnám v hlavě.

A jednou z nich, ke které jsem se dorovnala, je, že by bylo bezvadné vytvořit nějaké místo, kde by se mohli potkávat autirodiče, noví vyděšení panikaříci autirodiče i déle sloužící depresivní autirodiče jako já, autíci (pokud by to šlo a chtěli by to) i lidé, kteří autínům pomáhají, např. asistenti nebo učitelé, kteří by chtěli.

Protože zkušenosti letošních prázdnin naznačují, že pokud chcete prospět svému autidítěti, musíte dodržovat jeho režim, a to je dost často nemožné v přítomnosti o autismu nepoučených lidí, ergo skončíme všichni v izolaci na facebooku či na blogu a to není dobrý.

Takže vězte prosím, že od září se bude v Brně scházet autiklub, jednou týdně.

Místo upřesním! Pokud někdo víte, že byste rádi přišli, určitě prosím napište do komentáře, které dny by se vám hodily, a operativně flexiblně to zařídím ve dny, kdy by mohlo event. nejvíc lidí.

Autiklub bude přístupný všem, kdo budou mít zájem přijít, a doufám, že takových lidí bude dost, minimálně jeden, abych si s ním mohla dát kávičku.

Těším se!

Autiklub

pondělí, srpna 22, 2016

Jindřich vykřikuje baba baba a mysli máma. Tahle fotka pro mne strašně moc znamená. Jindra se mi kouka do očí a směje se, protože se směju já...

Baba baba

neděle, srpna 21, 2016

Je zajímavé, že část čtenářů moje občasné úvahy o integraci jaksi vytáčejí...

Jakoby někde uvnitř společnosti stejně převládal pocit, že se to má jednou provždy vyřešit a pak, pak už se k tomu člověk nemá vracet a furt o tom dokola mlít.

Je to zajímavé zejména proto, že podobné reakce jsou pro mne důvěrně známé z okolí.

Prostě už to jednou vyřeš.

Ten autismus.

Vyřeš to a pojďme dělat legraci a bavit se o něčem jiném.

Aby si oba tábory lépe porozuměly, přemýšlela jsem, k čemu to připodobnit.

Všechny ty starosti kolem integrovaného dítěte.

A napadlo mne, že nejvíc se to podobá plavání proti proudu.

Je to asi takhle.

Všichni plavou po proudu. To jsou běžné děti, které jsou součástí vzdělávacího proudu. Jsou unášeny, vzdělávány, plynule pokračují. Nepřekonávají zcela zásadní překážky, protože proud je nastaven tak, aby je neobsahoval. Nelze vyloučit, že se nějaké dítě někde zamotá a zasekne. Ale většina jich je unášena dál.

Integrované děti naproti tomu plavou proti proudu.

Jistě je to možné, proti proudu plavat určitě lze, jen to stojí podstatně více sil.

Taky musíte vědět, jak se proti proudu vlastně má plavat.

Musíte si dobře rozvrhnout síly, jinak přepálíte začátek a nikam nedoplavete.

Integrované dítě navíc neplave samo, potřebuje doprovod. Asistent a dítě se taky musejí sladit, aby si vzájemně neodplavali někam do pryč.

Taky je dost dobře možné, že takové dítě bude osamocené mezi vrstevníky, protože najít někoho z běžných dětí, kdo by se chtěl otočit a plavat jinam, nebo z integrovaných dětí, kdo by zvládl plavat podobně rychle, nebude jednoduché.

Plavání po řece vzdělávání proti proudu navíc sebou přináší nová, nepoznaná dobrodružství.

Toho typu, že je třeba například potřeba někdy vylézt na břeh, obejít jez a pokračovat nahoru dále proti proudu. To je například změna školy či volnočasové aktivity. Některé překážky prostě nevyřešít jinak než změnou nastavení.

A jak plavete proti proudu a většina ostatních dětí plave po proudu, tak co se stane?

Často dojde k různým srážkám... nárazům... které nemusejí vůbec být úmyslné. Vznikají prostě z toho, že to někdo má rozdané, že plave tam, a ten druhý, že plave na druhou stranu.

No, a tohleto plavání trvá léta. Takže zatímco běžné děti jsou léta jakžtakž unášeny, tak s autidítětem budete léta drilovat ten opačný směr.

A ostatní říkají - no, co je za problém, dyť krásně plave!

A vy budete říkat, dyž já z toho už nemůžu.


Integrace je jako...

pátek, srpna 19, 2016

Ukázalo se, že Jindřich postrádá všechny jiné organely než mitochondrie.

Je postaven celičký z mitochodnrií.

Nevytváří žádné proteiny. Nic takového. Žádné ribozómy. Ani jádro nemá.

Prostě se nějak poskládal a takový teď je.

Jenom mitochondrie a ty vytvářejí ATP.

A ATP je energie.

A proto Jindra skáče, chodí, leze, sedí, padá, křičí, houpe se na záclonách.

A my chodíme, běháme, zvedáme, foukáme bebí, hladíme, klidníme, děláme ťapi ťapi a to tak dlouho, až Jindra večer usne.

Musí se mu k tomu ovšem zpívat Severní vítr anebo Ach synku, synku.

Jinak neusne.

Tak si tak sedíme večer s Honzou a nejsme mocni slova.

Sedíme a hledíme.

Nejsme schopni ani jeden říct kloudnou větu.

A chci říct Honzovi něco jakože povzbudivého, aby věděl, že jsem ráda, že neodešel nikam hledat své rozhárané vnitřní já, objímat stromy nebo nalézat harmonii s vesmírem, a místo toho nosí mrňouse, nakupuje a chystá Zitínovi snídani.

Tak zmateně povídám: Měli bychom si vyrazit. Kopýtko.

Honza: Co? Urazit kopýtko?

A pak jsme se začali šíleně smát.

Ano, jediné, co s kopýtkem můžeme my dva udělat, je urazit ho.

Na nějaké povyražování se to zatím nevypadá.

Tak jsme urazili kopýtko a dali si jakousi prapodivnou nakládanou zeleninu.

Tak aspoň že ten humor máme ještě.


Jak jsme si urazili kopýtko

Hvězdu čokory Zitisko vymyslelo na příměstském táboře Moravské galerie. Kde Zitisko pobývalo bez problémů a bez asistence. Hvězda čokory je úžasná bytost, která trestá bezpráví a pomáhá slabším. A jak si jistě všimnete, má Zitínův obličej...



Zde má i svůj storyboard.
 

Hvězda čokory podruhé

Ještě to musím trocha odladit, ale zjevuji se ode dneška na twitteru. Zde zajímavý prispevek...@doctorclaudia: https://twitter.com/doctorclaudia/status/436631255845990400?s=09

Zjevuji se na Twitteru

Zitisko peklo. Ošatku pavouků.

Zitisko peklo.

středa, srpna 17, 2016

Naše nová tabule. A Zitinova nová identita aneb hvězda čokory. More coming soon!

Hvězda čokory