středa, dubna 26, 2017

Poslední dobou se kolem mne množí šílené ženy.

Co o svých ex nemluví zrovna nejlíp.

Ale oni o nich taky ne.

Ano, bývalky jsou šílené.

Jsou to šílené psychopatky, utržené ze řetězu, které za svitu Měsíce šílí, pobíhají a koupou se v mločí krvi.

Jakmile se jich člověk zbaví, jeho život nabyde barev, přiletí japonská kočka štěstí a vše je už navždy krásné.

Poslouchám u kafe své kamarádky.

I kamarády.

A stále dokola se mi vrací myšlenka, jak ohromně lákavou formou lži je zamlčení části pravdy.

Stačí zamlčet kontext.

A najednou je tu spousta šílených lidí.

Proto zde příklady z reálného života.

Toto všechno se doopravdy stalo. Mně nebo mým přátelům a přítelkyním.

Takže... tato osoba.... je šílená, protože.... (naschvál si vždycky přečtěte jen tu první část před závorkou, jak vám to zní...)

.... mi TŘICETKRÁT ZA DEN VOLALA (stalo se jen jednou, v ten den, kdy jsem ji zapomněl informovat, že jsem se s ní rozešel, nechal jsem doma věci do práce, vytratil jsem se jako pára nad hrncem a již jsem se nikdy neobjevil... vypnul jsem si mobil, vyblokoval maily a ponechal si její klíče od bytu, které nutně potřebovala)

... mne neustále obviňovala, že JÍ ZAHÝBÁM (měl jsem tou dobou tříletý poměr s její nejlepší kamarádkou)

... byla paranoidní a myslela si, že ji neustále sleduju (nainstaloval jsem jí jenom pár programů do počítače a občas namátkově zajel k ní do práce)

... předvedla šílenou hysterii, že je těhotná (neobtěžoval jsem se s antikoncepcí, ale myslím, že těhotná není, prostě to hraje... poté, co jsem zjistil, jak se věci mají, tak jsem zmizel a už se nikdy neozval... to, že mne hledala po kamarádech, je jasný znak její závislosti a zejména šílenosti)

- MNE POŘÁD KONTAKTUJE (slíbil jsem jí, že s ní budu až do smrti, k tomu paterčata, exkurzi na Mars a pak jsem zmizel bez vysvětlení... naprosto ale nechápu, co vyšiluje? Tak se trochu ovládám, ne? Nemá žádnou hrdost.)

- SE SE MNOU CHCE SOUDIT O PENÍZE (nechal jsem ji jako ženě v domácnosti čtyři děti na krku a platit nebudu, vždyť s nimi nebydlím.... tak ať si najde práci...no nejmladšímu je rok, ale stejně by měla pracovat, nesnáším lenivé ženy).

A tak dále, a tak dále.

Myslím, že opravdu šílených lidí je minimum.

Ale je dost velké množství normálních lidí, kteří zažili ŠÍLENÉ VĚCI.

Takže, až vám bude někdo vykládat, že jeho ex byla NAPROSTO ŠÍLENÁ HYSTERKA, zbystřete.

Možná to byla normální osoba, která zažila ve svém ex-vztahu NĚCO ŠÍLENÉHO.




Byla úplně, úplně šílená

úterý, dubna 25, 2017

Zitul mi namalovala naprosto uzasny obraz s nazvem "rohaci". Jindra ji v nestrezenem momentu pocmaral podklad, ale takhle to myslim vypada jeste lip.

Rohaci

pondělí, dubna 24, 2017

Sedím doma na posteli a koukám na telefon.

Píše mi táta, že s dědou je zle a že se mám jít rozloučit do nemocnice.

Cítím paniku.

Poslední návštěva dopadla značným debaklem, kdy mne dědeček vypoklonkoval se slovy "Co sem chodíš! Dyť já neumírám! Žiju!"

Mám obavu, že mne zas vyhodí.

Děda je specifická, velmi složitá osobnost.

Ale jdu.

Zavolám Honzu, aby pohlídal děti, Honza přibíhá, obleču se a jdu.

Jdu pěšky do nemocnice a celou cestu si říkám, že to otočím a půjdu zas zpátky, protože děda tu určitě bude ještě deset let, nechce, abych ho viděla nemocného a nemohoucího, a zase mne vyhodí s tím, že se potkáme v pekle.

Už je večer.

Jdu mimo návštěvní hodiny.

Když zvoním na oddělení, buší mi srdce.

Bojím se dědy a bojím se, že mi někdo vynadá, že návštěvní hodiny už byly.

Ale nevynadá.

Sestřička je hodná, ukazuje na pokoj, kde děda leží, a utíká ošetřit další pacienty.

Snažím se chovat fakt zdvořile.

K sestrám cítím hlubokou úctu, asi větší než k doktorům.

Doktoři, to je moje krevní skupina, jsem jedna z nich, chápu je, rozumím, co říkají.

Ale sestry nesou to každodenní utrpení pacientů, dělají místy odpornou práci, co by nikdo z nás dělat nechtěl, a ještě jsou dost často i milý.

Jdu na pokoj.

Potichu otevírám.

Sedám si na židli, beru dědu za ruku a říkám: "Ahoj, to je jsem já, dědečku".

Jeho ruka je teplá a cítím, že mi tu mou sevře.

Chvilku se držíme.

A potom... potom je konec.

Děda se už nenadechne.

Chvíli mi trvá, než mi dojde, že odešel.

Že tu teď byl a už není.

Že nedýchá.

Nemůžu nahmatat tep.

Běžím pro sestřičku.

Sestřička běží pro doktorku.

Všichni víme, že děda umřel.

Volám rodině.

A pak se vracím, sednu si k němu a mlčky ho sleduju.

Vypadá, že spí.

Odešel tiše a úplně klidně.

Smířeně a dá se říct šťastně.

A já jdu domů jarní nocí a přemýšlím, co to má znamenat.

Co to má za smysl, že jsem tam byla zrovna já.

Připadá mi, že na mne počkal.

Ale proč?

Proč na mne čekal, co mi to má sdělit.

Nevím.

Fakt nevím.

Vím ale, že je to důležitý.

Co to má znamenat

pátek, dubna 21, 2017

Jindra dnes dokoncil svuj art.

Batoleci art

čtvrtek, dubna 20, 2017

Myslím, že jedna z nejpravděpodobnějších věcí, která se vám může přihodit, když pečujete léta o dítě s autismem je, že začnete ve všech jeho projevech vidět... autismus.

Někde uvnitř mne tohle hodně děsí.

Moc mne neuklidňuje, že rodiče autidětí okolo to mají dost posunuté tímto směrem.

Příklad.

Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!"

Matka X: "No jo, to von dělá... si tam něco píše..."

Já: "No ale tak to je fajn, ne?"

Matka X: "Ale ne, to jsou ty jeho autismové zábavy...takový ty jeho blbosti..."

a tak dále a tak dále....


Zájem o brouky nemusí být autismus. Může to být ZÁJEM O BROUKY.

Zájem o počítače nemusí být repetitivní autizábava, ale může to být zájem O POČÍTAČE.

Označit to za součást nemoci znamená to automaticky pošpinit, poničit.


Navrhuju následující úpravu:

Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!"

Matka X: "Ano! hrozně ho to baví...bude z něho třeba programátor!"

Já: "No to je fajn! Programátoři se mají dobře!"

Matka X: "Ano! Jsem moc ráda, že našel něco, co ho baví a čím se bude moci jednou bez problémů živit!"

Já: "Přesně tak, je to super! Šikula!"

Nechci na Zitul nahlížet jako na kopec příznaků.

Myslím, že její záliba v pavoucích a broucích není autismus.

Je v tom vnitřní sarkasmus (vyberu si nějaká pořádně podivná zvířata!) a taky hlad po poznání (pavouci jsou ale fakt zajímavé bytosti, mami) a taky snaha se projevit jako rebelka (mami, mne nebaví ti králíci a plyšáci... pavouci jsou děsně zajímaví, jak mají osm očí... mami, víš, že šestiočka má ale očí jenom šest?? A ve třídě nikdo pavouky nezkoumá!).

Nevidím v tom ani nemoc, ani poruchu.

Neposlouchám lidi, co říkají, že jí nemám kupovat knihy o pavoucích a broucích, protože ji to odvádí od sociálního života s dětmi. Není to totiž pravda. Naopak, přes pavouky a brouky se Zitisko snaží mezi děti dostat. Pavouci a brouci vynahrazují věci, které nám prostě nebyly dány, ale neznamená to, že je to nemoc.

Vidím v tom vtipnou holku.

A snažím se vědomě ve věcech, které Zitul dělá, vidět co nejméně autismu a co nejvíc jí samé. Její osobnosti.

Někdy je to trochu těžší, ale snažím se.


Prostě brouci

středa, dubna 19, 2017

Sedím a pojídám wasabi křupky, které jsou tak strašně wasabiové, že mi lezou oči z důlku. Kdykoliv jednu sním, tak si slíbím, že další si už fakt nedám, ale nakonec to vzdám a pokusím se znovu.

K wasabi křupkám piju kávu, se kterou jsem obnovila dřívější vřelý vztah.

Sedím a doufám, že budu mít chvili klidu.

Od té doby, co Jindřich dostal dřevěný meč (poněkud jsem se unáhlila), tak se ovšem nadšeně připravuje na kariéru středověkého rytíře, takže z vedlejšího pokoje slyším, jak jezdí na dřevěném koníkovi a mlátí mečem do podlahy, takže na klid to zrovna nevypadá. Zdá se, že Jindra zrovna zahájil oproti Zitínovi státní převrat s bleskovým převzetím moci, protože z pokojíčku se ozývá strašlivý ryk.

A to jsme zrovna přišli z blizardu venku.

Takový dubnový blizard, to je panečku něco.

Vyzvedla jsem dnes se vzteklým protestujícím batolátkem Zitul ze školy a cestou domů jsme vyhlásily bojovou hru "přežít". Princip hry je, že se brodíte sněhem, vánicí, větrem, snažíte se dostat co nejrychleji domů za pomocí náhodných dopravních prostředků, u toho kvílíte, vydáváte nejhrůznější zvuky, a navzájem se podporujete s ostatními členy polární výpravy.

U Brněnky na rohu mi došly síly, tak jsem Jindru dala Zitínovi a poprosila ji, aby to už s ním nějak doklepala, ale Zitisko mne tam solidárně nenechalo, dalo mi imaginární cukrovou kostku, proneslo motivační hlášku (mami, nebuď jako Milhouse!!!) a odtáhlo mne domů.

Po cestě Zitisko vedlo následující monolog: mami.... mami... mami!!! Něco se stalo....S MAGNETOSFÉROU!!!! Musíme ji spravit!!!! Potřebujeme SILNÝ MAGNET!!!Mami, nebuď Milhouse a zajímej se trochu o tu magnetosféru!!! Mami, seš jako Milhouse v čarodějnickém díle, mami.

No, možná jsem trochu Milhouse.



 Ale o stav magnetosféry se zajímám.


Nenuda

pondělí, dubna 17, 2017

Krasne Velikonoce vsem:-) Nestiham psat, nestiham ani dychat, ale uz brzy to snad bude lepsi. Prikladam i snimek batolecich psychedelickych vajec. Krasne jaro!

Krasne Velikonoce

pátek, dubna 14, 2017

A zde vysledek.

Strevlik a plostice.

Kdyz jsou horecky a neda se zatim jit ven.

Umelci