středa 1. října 2014

O načasování

Zitisko funí v mé posteli a spokojeně si tam oddychuje, poté, co snědla obrovskou porci čočky a taky dort, který mne donutila upéct.

V pátek mám totiž narozeniny a Zitín už prospektivně očekává, že uspořádám velkou oslavu.

Proto se dva dny dopředu musí upéct dort. Nejlépe oslavenec, aby ho upekl.

Týden jsme sháněly neplesnivé jahody.

Ale o tom nechci psát.

Přemýšlím tu o správném načasování všeho.

Jak se říká to přísloví, že kdo rychle dává, dvakrát dává.

Že když vám někdo dá něco, když to potřebujete, je to vlastně dvakrát tak cenné.

A přemýšlím nad tím, že je to naprostá pravda, že některé věci mají smysl pouze v jakési kritické fázi, kdy o ně jde, a pak už smysl nemají.

Lidi kolem se teď dost rozplývají nad tím, že je Zitisko najednou roztomilé a šikovné.

Ale já vím své.

Vím, kdo nám podal ruku, když jsme byly fakt hodně zoufalé.

Kdo Zitínovi věřil.

Všechno si to pamatuju a vůbec to nezapomínám.

Moc dobře si pamatuju to nejhorší odpoledne ve svým životě, kdy jsem vzala svůj megaprofi foťák, postavila čtyřletého mimózního Zitína ke zdi a začala ho fotit pro kolegy ve Francii, kteří tato fota hodnotili na genetice v rámci svého dysmorfologického meetingu. Pamatuju si, jak mi tekly slzy, Zitisko se u toho různě sebepoškozovalo, taky si pamatuju, že jsem měla tendenci to nějak řešit se Zitulčiným tatínkem, kterého to nezajímalo, a jak jsem jenom brečela a brečela a brečela. Na těch fotkách vypadá Zitín úplně příšerně, takový nedochůdče, zmatený, podivný, vyděšený a úplně mimo. Plakala jsem moc. A Zitisko se začalo smát, že mi tečou slzy. Voda z očí, chápete. Legrace.

Je mi záhadou, jaktože se Zitisko zlepšuje.

Modlím se každý den, aby jí to vydrželo.

Aby se to špatný už nevrátilo.

A přeju to i všem ostatním, protože vím, jaká je to hrůza



ŽENA VE VĚDĚ

Čas od času se mne někdo dušezpytně ptá, jak se cítím JAKO ŽENA VE VĚDĚ.

Hm.

Cítím se úplně stejně jako MUŽ VE VĚDĚ.

Až na to, že na muže ve vědě večer doma čeká teplá večeře, kterou mu nějaká ŽENA uvařila, MUŽ ve vědě obvykle nebývá opakovaně označován za kariéristu, když si tu vědu už jednou vybral, žáno, je totiž ambiciózní a kompetentní nikoli přesmrtvolný, taky obvykle nezůstane sám na výchovu dítěte, poté, co to třeba jeho manželka zabalí a jde si založit novou, lepší, rodinu někam jinam, o jejímž vývoji ke všemu ještě dále informuje, a dále se od něj obvykle neočekává, že si stihne nabarvit vlasy, než mu rozkošně zešednou na hlavě.

Cítím se stejně chytrá, schopná, kompetentní jako MUŽI.

Jen mám pocit, že mám míň času na práci než oni.

Nemůžu pracovat 15 hodin denně jako někteří mí kolegové, protože nechci.

Nechci a kvůli Zitínovi nebudu.

Takže se cítím jako ŽENA, KTERÁ UDĚLALA VOLBU.

Je to prostě tak.




úterý 30. září 2014

Konverzace

Konverzace se Zitínem:
Zitín: "Maminko, neruš mě!!"..."Mám bublinku!!"
Já: "Jakou bublinku Ziti???"....
Zitín: "Maminko, bublinku s myšlenkou!!!!" .... "u hlavy....!"... "je v ní myšlenka a já nevím jaká!"

O soukromí

Jak tu sedím na té logopedii, tak mám kontemplativní náladu.

A přemýšlím o tom, kolik jsem ochotna sdílet ze svého a Zitulina soukromí se světem.

Na četné dotazy tedy odpovídám - přátelé, pochopili jste to správně.

Nejsme už samy.

Ale chráníme si trochu soukromí.

Právě teď jsem šťastná.

A myslím, že Zitul též.

Logopedie

Sedím v čekárně na logopedické klinice a čekám, až Zitín vyleze.

Zitisko se sem těší a má to tu rádo.

Přemýšlím, kolikrát jsme tu dohromady byly.

Kolikrát jsem se vlekla pološíleného vzteklého Zitína.

V dešti, sněhu, podzimním listí, letním parnu.

Chodíme pořád ke stejné paní logopedce.

Je moc hodná, laskavá a fakt to umí.

Přijde mi, že kolem sebe máme takový náš svět se Zitul.

Svět lidí, kteří nás obklopujou a pomáhají nám.

Je vlastně moc hezký, že svět nevidím nepřátelsky.

Vidím spoustu lidí, co se snaží nám pomoct.

I ten debilní stát se snaží, jelikož máme kupříkladu bezplatné zdravotnictví.

A Zitín se taky snaží.

Jak uviděla paní logopedku, začala nějak strašlivě zmateně vysvětlovat, že je velká, z čehož jsme pochopily, že se chce pochlubit, že chodí DO ŠKOLY A JE UŽ ŠKOLÁK ŽÁK, NIKOLI MALÉ DÍTĚ.




pondělí 29. září 2014

První jednička v životě:-)

Dneska donesla Zitul nejkrásnější dárek na světě.

První jedničku.

Opravdickou.

První opravdickou jedničku ze školy.

Tak jsme udělali malilinkatou oslavu.

Jásala jsem.

Mám takovou radost.