úterý, května 24, 2016

Pro velký úspěch dílu "co mám v kabelce" navážeme plynule digitálně dílem "co mám na ploše".

Protože dnes mi neustále padá počítač, zrovna když ho opravdu potřebuju používat, a mám spoustu volného času při různých restartech, který trávím hleděním na plochu.

Tedy, co mám na ploše.

Připomíná to velmi tu kabelku.

Je tu podivná skrumáž programů, o jejichž existenci nemám potuchy (asi se nainstalovaly samy) a značně to připomíná scénku ze seriálu IT Crowd. Tuto:

https://www.youtube.com/watch?v=2Pn1YrBTbA8

Nejlepší je ta část: "Nonono, Jen, it's infected!"

Tedy.

Na ploše je jako pozadí poněkud slaboduchý obrázek krávy koukající do objektivu.



Já vím, já vím.

Vůbec se to nehodí.

Ale když já mám to zvíře asi ráda.

Je tam pár ikonek různých překladatelských programů, pro případ, že bych se rozhodla změnit profesi. Nikdy nevíte.

Epson SCAN. Krása. Jen tu nikdo nemá skener Epson. Ten jsem měla v minulém místě bydliště.

Nevadí.

Aplikaci pro sledování růstu dětí.

Aby si člověk mohl kontrolovat, že děti rostou. Ono je to i vidět, že, ale takto je to jaksi vědečtější a člověk má pocit, že jaksi ten růst může nějak ovlivňovat.

Program na upravování fotek. Propadlá licence, takže nejde otevřít.

Nějaký ty normální programy na upravování dokumentů.

Velmi důležitý prográmek na retušování fotografií v jednom kroku.

Krása.

Prapodivná obsolentní hra, kterou jsem myslím nikdy nehrála.

Pokladna. Chápete, elektronická pokladna. K čemu? Netuším.

Program na počítání haplotypů. Uf, už to vypadalo, že počítač patří někomu jinému.

Pak je tam volně loženo několik fotek Zitínových výtvorů.

No. Je to jak ta kabelka myslím...

Co mám na ploše

neděle, května 22, 2016

Jindra na mne dnes ráno pohlédl svým pronikavým zrakem a povídá zachmuřeně "AMAMUMA".

Z toho jsem vyrozuměla, že ví, o koho se jedná, kdo s ním v noci bdí a přes den pobíhá po městě, drndá v kočárku, vykládá fantazijní příběhy, kdo s ním tancuje novinky na Broadwayi a kdo mu zpívá falešně folklórní songy.

Jindra zkrátka ví.

Jindra je vůbec sveřepý kojenec.

Například nerespektuje příručky.

Ve všech příručkách je napsáno, že dítě se má postavit z kleku.

Že ideálně nejdříve leze a potom klečí a nakonec si stoupne.

Jindra na to kašle.

Příručky nečetl a roztodivně se vztyčuje.

Dnes ráno se pokusil z lehu rovnou vztyčit, takže to vypadalo, jako když Drákula vstává o půlnoci z rakve.

Když už se Jindrovi vztyčit podaří, tak svírá nějaké to zábradlíčko či oporu a odmítá se pustit.

Odmítá i udělat hačí.

Hačí je totiž fail, hačí znamená, že nestojíte.

Momentálně tedy Jindra stojí, či spíš stojí zavěšen, naprosto nerespektuje, jak je to pro něj strašlivě škodlivé a mumle AMAMUMA a měří si mne nedůvěřivým pohledem.

Koukám na něj a říkám si, Jindro, seš sweet:-)

AMAMUMA

pátek, května 20, 2016

Zítra je Muzejní noc.

Zítra se nahrne do muzeí miliarda lidí a jeden přes druhého se budou snažit s výskokem prohlédnout to, co mohou prohlížet v klidu a tichu celý rok.

Proto jsem Zitul do muzea vzala dneska.

Byla to odměna, slíbená za to, že dnes nebude žádný průšvih.

A nebyl.

Zitisko chtělo do Technického muzea.

Tak jsem sbalila Jindřicha a vyrazily jsme.

Zitisko si cestou odříkávalo zastávky a neustále mne ujišťovalo, že nejedeme do Komárova, ale přímo na druhou stranu, až jsem se musela fakt smát.

Přijely jsme do muzea. A tam....

Tam NIKDO.

Kromě personálu.

Ani JEDEN návštěvník.

Chápete, ten luxus!

Mít muzeum celé pro sebe!

Tak to jsme dnes se Zitul přesně měly.

Šly jsme do experimentální dílny, kde si děti můžou zkoušet pokusy.

A pán tam Zitínovi hodinu trpělivě ty experimenty vysvětloval.

Zitisko bylo v sedmém nebi a oznámilo mi, že hodlá vyřešit matematický popis chaotického kyvadla.

Na to jí pán řekl, že v tom případě doufá, že ho Zitisko pozve na předávání Nobelovy ceny do Stockholmu, a Zitisko souhlasilo.

Pak jsme šly ovšem někam, kam jsme ještě nikdy nezavítaly.

Ano, oddělení parních strojů a turbín.

Magické to místo.

Přišly jsme tam a na mne padla chmura, protože Jindřich i nadále tvrdošíjně odmítal spát a nadšeně pozoroval za výrazného houkání letadlo zavěšené nad sebou, a za druhé nemohu být Zitul průvodcem na takovém místě, jako je sbírka parních strojů a turbín.

Ale Zitul to vůbec nevadilo.

Když našla Kaplanovu turbínu, začala jásat.

Přišel zase nějaký personál a jásali taky, že se tam našlo dítě, které pozná již z dálky Kaplanovu turbínu.

Pán se mne otázal, zda se Zitisko nějak hlouběji zajímá o turbíny.

Na to jsem reagovala dosti zmateným: "ach ano... holčička.. ano ano... turbíny!!!"

Zitul nadšeně koukala na Kaplanovu turbínu a zeptala se mne, jestlipak poznám turbínu Peltonovu.

Bohužel, moje znalosti turbín jsou hrubě nedostatečné.

Kus kovu jako kus kovu.

Jindřichovi se ovšem turbíny taktéž zamlouvaly a pán se smál, že je to první kojenec, co bude umět rozeznávat turbíny.

Musím jít do sebe. Jelikož obě děti mají rády turbíny, budu se sebou muset něco dělat a konečně si o turbínách něco přečíst.

Potom přišel nějaký pár a z nejasného důvodu si také prohlíželi turbíny, takže nás návštěvníkům tam náhle bylo pět.

Chvíli jsme si povídali ještě s lidmi z muzea, potom jsme se rozloučili s Kaplanovou turbínou a šli jsme domů.

A poučení, co z toho plyne?

S autítkem nechoďte na Muzejní noc.

Běžte den předem nebo den potom.

Budete mít celé muzeum i hodný personál zcela pro sebe.

O muzeích

čtvrtek, května 19, 2016

Často se mne lidi ptají, jakože zda nemám problém z toho, že sdílím některé detaily ze svého soukromí.

Ne, nemám.

Protože jsem to já, kdo rozhoduje o tom, které detaily se sdílejí a které nikoli. A obvykle tak činím i po dost zralé úvaze.

Ale jestli nad něčím hodně přemýšlím, tak je to kontext.

Když napíšu něco pěkného, jak se nám ohromně daří, jak Zituška prospívá, tak to zásadně postrádá kontext.

Budí to dojem, že je všecko dobrý.

Chybí tomu popis toho, jak to sluníčkové nebylo, jak to bylo zatraceně těžký, co strašného jsme zase tento týden řešili a jak to zvládáme a jestli si myslíme, že to vůbec zvládneme.

Problém je, že tyto věci sdílet veřejně nechci.

Ale někdy mám takovou chuť!!!

Třeba dneska, dneska mám takovou chuť se ze všeho vypsat, seznámit lidstvo s tím, jak je to příšerně těžký, jak se to snažíme vyřešit, co zase včera přihodilo.

Ale nemůžu, protože chci ctít Zitínovo soukromí.

Takže můžu napsat jenom tolik, že někdy je to prostě k nepřežití strašný všecko.

Sedím, pojídám moruše a koukám před sebe a přemýšlím o tom, jak moc nás všechny, jako rodinu, ten autismus formuje.

Že často dělám věci, které bych jinak nedělala, kdybychom autismus neřešili.

Přijímám pracovní spolupráce, které bych jinak nepřijímala.

Nechávám se vědomě využívat, když protistrana alespoň rámcově nabízí něco prospěšného aspoň marginálně Zitínovi.

Dokonce mi bylo nedávno naznačeno, že mohu být ráda, že mohu autismus vědecky zkoumat. S takovým dítětem... chápete... je to pro mne přece čest...

Chodívám besedovat s cizími lidmi o autismu...

Odpovídám na otázky o autismu....

Dělám, že mi to celé nevadí a je to děsně v pohodě.

Ale někdy, někdy už nemůžu.

Nehodlám vědecky zkoumat autismus.

To je úkol zcela nad moje síly.

Hodlám vychovávat Zitína a hodlám to celé přežít.

To je všecko.

O sluníčkovém autismu

úterý, května 17, 2016

Neurotypičtí čtenáři prominou.

Ale toto je přece jen blog o autismu a vím, že ho čte řada mých kolegů a někteří jsou taky trochu autíni (považuju za klad!), a proto je prostě některé věci nutné na rovinu vysvětlit.

Již delší dobu sbírám materiál na příspěvek "Jak (ne)mluvit se šéfem".

Protože to, čeho bývám svědkem, bývá strašlivé.

Tak za prvé.

Šéfů je řada úrovní. Šéfovství je takový zvláštní hierarchický propletenec a ten obecně auti lidem není úplně jasný. Anebo naopak je jim jasný příliš a příliš respektují hranice kompetencí jednotlivých levelů, z čeho obvykle nepojde nic dobrého.

Za druhé.

Ať tedy mluvím o šéfovi úplně nejmenším, který je přímo nad námi, nebo o hlavním šéfovi kdesi v oblacích, pořád je to jakási autorita.

Problém s autoritami se nám tedy při jednání se šéfikem zúčtuje do posledního haléře.

Za třetí.

Je zapotřebí si uvědomit, o co v práci jde.


Jde o pocit naplňujícího vítězství nad ostatními - ponravami? Ne.

Jde o pocit dechberoucí výjimečnosti vlastní osoby? Ne.

Jde o potupení ostatních? Ne.

Je to mnohem prozaičtější.

Většině šéfiků jde o to, aby se prostě udělala nějaká práce.

Samozřejmě, najdou se psychopatologické výjimky, ale valná většina šéfiků chce mít klid a splněno.

Lidi, kteří se věcně drží práce a makají, mají šéfici obvykle rádi.

Za čtvrté.

Nikdy, opravdu ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nepíšeme EMAILY, ve kterých si STĚŽUJEME NEBO POMLOUVÁME OSTATNÍ NEBO TVRDÍME, ŽE NĚCO ŘÍKALI/NEŘÍKALI.

Email se dá jedním kliknutím přeposlat.

Věřte mi, děje se to.

V emailové komunikaci jsme strozí, věcní a držíme se řešeného problému.
Hledáme řešení, jak ho vyřešit.

Nevyjadřujeme se k charakterovým vlastnostem spolupracovníků, ani k jejich time-managementu, ani k jejich schopnostem.

Nesnažíme se vzbudit dojem, že jsou nám kladeny překážky, ani kdyby tomu tak bylo, a nelitujeme se.

Lítostivé emaily jsou nejhorší.

Ne.

Stručně popíšeme šéfikovi, co se děje, a čekáme na stručnou odpověď.

Za páté.

Nereagujeme intuitivně. Tohle je důležitý bod.

Když vám někdo řekne "jste vůl", tak se nabízí postěžovat si šéfovi a patričně u toho zdůraznit, že vůl nejste.

Vězte, že šéfové toto z duše nesnášejí a dvakrát si rozmyslí, zda vytáhnout do vyšší pozice někoho, kdo si furt stěžuje a řeší svou osobu.

Za šesté.

Když je vám ublíženo a šéfik si toho všimne, nereagujete intuitivně tím, že na škodící osobu naplivete špínu.

Najděte si na ní něco hezkého.

Třeba: "No jo, no on mi trochu škodí. Ale jako učitel je to fakt machr, to musím uznat".

Je to sympatický.

Za šesté.

Nikdy nevyhrožujte!

Nikdy opravdu nikdy také nepište do mailu "Jistě chápete, že...".

Alespoň když komunikujete se mnou.

Prosím nepište to, fakt.

Jistě nechápu nic.

Za sedmé.

Než něco vykonáte, zapřemýšlejte, čeho tím chcete dosáhnout.

Výhružka: "A já to poženu vejš! Mám strýčka na ministerstvu!" obvykle nevyvolá nadšenou reakci protistrany ve smyslu vyhovět vám.

Netušili byste, kolik lidí tohleto nechápe.

Mějte úctu, mějte respekt.

A buďte věcní.

Tak jsem se dnes odventilovala, uf.:-)

Snad si to někdo z autorů dnešních mailů přečte!


Jak (ne)komunikovat

Stojím se Zitínem před obchodem se zeleninou a vypadá to na déšť.

Zitisko stojí jako přikované.

"Tak spěcháme, Ziti, dělej."

Zitisko stojí dál jako přikované.

"Ziti, co je?"

Zitisko je ztuhlé a vypadá to, že invezívně přemýšlí. Pak se na mne provinile podívá a povídá: "Maminko, já nemůžu utíkat. Protože nevím, jestli je to cirrus nebo nimbus. A jak nevím, jestli je to cirrus nebo nimbus, tak nemůžu utíkat, protože nevím, jestli utíkám před tím cirrusem nebo nimbusem.."

"Ty truhlíku", říkám. "To je jedno. Spíš nimbus. Ale to je jedno, utíkáme domů, abychom nezmokly!"

A Zitisko po cestě vykřikuje: "Běž pryč, nimbusi, běž pryč!". A začne se smát a směje se tak, že nemůže dál utíkat.

A pak se začneme hrozně chlámat obě a tak se chlámeme, až stejně zmoknem.

A namoklý Jindra se pobaveně kouká z kočárku, že má šílenou matku a šílenou sestru.

Nimbus

pondělí, května 16, 2016

Konvice no. 2, protože tu první jsem bohužel rozbila:-( konvice je že zlevněnky a design komplet vymyslelo a udělalo Zitisko

Konvice no. 2

A dnes další příspěvek ze sekce "To nevymyslíš".

Znáte takové ty časopisy, kde se nějaká rozmarná celebrita dělí o svoje názory na život ("je potřeba... cítit... tu životní... energii... chápete... jak plyne... a proudí...").


No a v těchto časopisech se často vyskytuje rubrika "Co zrovna nosím v kabelce".

Nějaká ochotná a vstřícná celebrita si nechá vyfotit vnitřek kabelky, což je už samo o sobě podezřelé, a překvapený čtenář zjišťuje, že celebrita v luxusní kabelce nosí: 1) peněženku (luxusní, designovou), 2) Chanel No. 5, 3) drobný umělecký artefakt z pobytu na Cookových ostrovech, 4) klíče od luxusního vozu a 5) roztomilé foto roztomilých ratolestí.

Kde se nacházejí šnuptychle, rozmatlané lesky na rty a drobečky, není jasné.

Dnes se proto podíváme do kabelky OBYČEJNÉ ŽENY.

Foto raději nepřikládám, bylo by to příliš děsivé a zneklidňující.

Tedy, co se nachází v mé kabelce.

Peněženka. Nepříliš překvapivé. Plná drobáků nebo naopak zcela prázdná.

Klíče. Od smutné historie se svazkem klíčů od mé pracovny, který jsem si nechala vyrobit, protože se mi staré klíče ztratily, a poté jsem si tímto novým klíčem otevřela a STARÉ KLÍČE LEŽELY NA STOLE ZAHÁZENÉ PAPÍRAMA, od této smutné historie se počet svazků ještě zvýšil. Obvyklý počet je osm. U některých svazků netuším, od čeho jsou. Nějaké sklepení? Nevím.

Sušenka dětská drcená volně ložená.

Mobilní telefon. Plastový dětský, s obrázkem opice. Dotykový. Při dotyku hraje děsivé melodie.

Dvě pouzdra na brýle, prázdná.

Troje sluneční brýle. Asi kdyby nás šlo víc.

Odlakovač (?????).

Lesk na rty, nikdy nepoužitý.

Další sušenka dětská, drcená, volně ložená.

Dva pytlíky cukru do kávy.

Dětská čepice, zimní.

Faktura za elektřinu. Stará.

Lístek do zoo. Recentní.

Prázdná plastová láhev s obrázkem Angry Birds.

Článek o současném pojímání genomu. Shapiro et al.

Dětský králíček, hračka, bílý plyšový. Oslintaný.

Dětská výživa PRVNÍ LŽIČKA. Bez lžičky.

List fikusu. Nekecám!

Sušená pampeliška.

Druhý odlakovač (!!!!). Proč? Nevím.

Origami jeřáb.

Příručka o tvorbě výsledků z učení na VŠ.

Pouzdro na tužky. Bez tužek.

Tak tak.

Žádný Chanel.

Žádný umělecký artefakt.

Jenom spousta drobečků:-)


To nevymyslíš

sobota, května 14, 2016

Zitisko samo vymyslelo PAVOUKODRAKOVE ORIGAMI o velikosti 50 x 50 cm... je nádherný a moc mne potěšil

Pavoukodrak.