neděle, června 26, 2016

Sedím na Flédě a pozoruju tančícího Zitína. Vedle mne sedí Honza a nadšeně se na sebe usmíváme, protože 1) jsme asi tak tisíc let nikde nebyli spolu, 2) Zitisko tancuje s dětma na jevišti a jde jí to a baví jí to.

Před skupinou dětí i po ní vystupují různé další složky taneční školy, kam Zitín chodí.

Dívám se na ty tanečníky, jak jsou různí. Takoví makoví, malí, velcí, namakaní, nenamakaní, oplácaní, vyhublí, hezcí, ne úplně hezcí, urputní, ležérní, všelijací.

A je mi dobře.

Je mi dobře, protože tahle škola a tihle lidi podle mne dělají pro integraci všech různých divností víc, než spousta školených odborníků.

Poslední měsíce se furt odborně řeší, co Zitisko zvládne a co nezvládne a za co může autismus a za co můžou jiný věci a kdo za co může.

Jsem z toho už tak unavená.

A hle! Tady je to všem naprosto šumák.

Říkám si, že tohle je asi jediný místo, kde je Zitisko opravdu integrovaný.

A co to znamená, být vlastně integrovanej.

Tohle všechno mi běží hlavou, když na pódiu na Flédě poskakuje Zitisko, na sobě cool botičky (HM, protože se dají koupit po internetu, aby Zitisko nemuselo do kšeftu, což nesnáší). A bundička MOSCHINO, kterou jsem přátelé, zakoupila včera v sekáči v centru Brna za 99 korun. Na hlavě kšiltovka.

Zitisko vypadá cool, tancuje cool, děti jsou cool a všichni je povzbuzujou.

A já si říkám, integrace.

Integrace z pohledu Zitína je toto.

Integrace je, když mohu dělat všechno, co ostatní, pokud to zvládnu.

Integrace je, že když něco úplně nezvládnu, ale v zásadě bych to zvládnout mohla, tak mi někdo pomůže.

Integrace je, že nemusím platit víc peněz než ostatní za běžný věci, protože jsem autista. Že neplatím dvojnásobek, jenom proto, že mám někde papír, že mám hendikep.

Integrace je taky to, že se nemusím donekonečně za autismus omlouvat a furt ho vysvětlovat. Každej jsme nějakej. Někdo je víc divnej, někdo míň.

Integrace je, když si můžu dělat divný pohyby, když se mi to líbí. A nikdo mi neříká, že vypadám divně.

Integrace je, když vím, že budu moct dělat všechno s ostatníma, když budu chtít a budu se snažit. Že mi neřeknou "tohle už s náma dělat nesmíš".

Integrace je, že učitel/vedoucí se na mně snaží hledat pozitiva.

Integrace je, že mne nepitvají jako nějaký zvíře.

Integrace je, že mám nárok na stejnou zábavu jako ostatní osmi- či devítiletý děti.

Integrace je, že k rodičům se chovají všichni normálně a permanentně je nezásobujou informacemi o tom, co (potenciálně) určitě nezvládnu.

Integrace je, že mne to baví.

Integrace je, že to baví zároveň i ty ostatní.

Integrace je, že i když se s někým nemusím/e, tak se snesem.

Integrace je, že učitelé/vedoucí učí a snaží se mne vzdělávat/něco naučit, místo toho, aby mne hodnotili, posuzovali a predikovali můj další vývoj.

A z tohoto pohledu je Zitisko na tanečkách DOKONALE integrováno.

DOKONALE.

Děkuju. Upřímně. Děkuju, protože dneska jsem byla při sledování tančícího Zitína šťastná.

Co je a co není integrace

sobota, června 25, 2016

Stavíme zvířata. Zde gazela na cestě do kuchyně. Skládala jsem já a Zitul je z toho nadšená, že taky skládám...

Gazela

pátek, června 24, 2016

Přiznejme si to, dnešek je dnem brexitu.

Jindra v noci nespal a celé dopoledne mumlal máma máma máma, případně mamumuma, ale co je to proti věčnosti nebo odchodu UK z EU.

Na sociálních sítích nastalo holé šílenství a všichni se k něčemu vyjadřují.

Mám hroznou chuť se k tomu taky vyjádřit!

Ale nevím!

Nevím, přátelé, vůbec nic.

Nevím, zda budou Britové litovat. Zda se jejich země za pár měsíců až let rozpadne, až odejdou Skoti. Možná litovat naopak nebudou a budou to ti, co se za pár let či dekád budou smát hlasem.

Nevím, zda je muslimský starosta Londýna dobrý nebo špatný nápad.

Nevím, zda se rozpadne EU, a to nejlépe ihned, jak prorokujou další. Nevím, jestli je EU hrozně debilní, anebo prudce super.

Nevím vůbec nic.

Nejsem makroekonom. Nejsem mikroekonom. Ani nanoekonom. Dokonce ani fentoekonom.

Nemám k tomu vůbec co říct.

Nevím, zda nakoupit libry, anebo pár měsíců vyčkat. Mám chuť koupit oblečky na britských serverech, ale nevím, jestli je to dobrý nápad!

Vím jenom to, že v mém fentosvětě, byť ovlivněném globálním oteplováním i brexitem, je dnes strašnej hic.

Vím, že Zitisko bude asi jednou sochařka nebo malířka, protože to, k čemu posunula svoje origami metodou vlhkého skládání z namáčených papírů, už je fakt umělecká tvorba a já jsem na ni tak hrdá.

Vím, že Jindra v sedmi měsících mluví, dokáže říct tak pět slovíček a kouká mi do očí, a já z toho mám hroznou radost.

Vím, že můj nanopikofentosvět je zatím v pořádku.

A doufám, že v pořádku zůstanou světy i těch ostatních.

A doufám, že ti, co svůj nanosvět v pořádku nemají, protože se jim přihodilo něco hroznýho, ho v pořádku mít budou.

A že ty makrověci povedou ke stabilizaci mikrověcí, ne naopak. A ne jenom pro mne, prostě pro všechny.


O brexitu

úterý, června 21, 2016

Nemá to moderní člověk lehké.

Musí neustále sledovat okolní dění, aby zajistil svou dostatečnou modernost v každém momentu.

Letí plnovousy, neletí plnovousy?

Toť dilema, které z vás v mžiku udělá doživotního trapáka.

Proto jsem pro vás vyzpovídala fiktivního moderního člověka.

Abychom měli návod, jak se v tom zorientovat.

T (tazatel), M (moderní člověk)

T: Dobrý den!

M: Dobrýjitro.

T: Nevím, odkud začít. Tak asi takhle. Zdáte se mi děsně cool. Opravdu. Ta image, mluva. Všechno. Jak to prosím děláte?

M: Já nic nedělám, já existuji. Existuji, tudíž jsem.

T: Aha, aha. Existujete. No já taky! Já taky existuji, žáno.

M (znuděně): Hm.

T: Tak raději k otázkám. Jak dosahujete prosím své modernosti? Své přiléhavosti době?

M (potěšeně): Nedosahuji. Existuji! Existuji v tomto moderním časoprostorovém kontinuu a nemohu za to, že jsem se stal jedním z jeho hybatelů. Vlastně mne tato role vyčerpává. Neustále rozhovory. Tlak médií, znáte to.

T: Ale nám jste volal vy sám. S nabídkou rozhovoru.

M: Ano.

T (zmateně): No dobrá, dobrá. Tak co jste pro sebe v poslední době udělal opravdu moderního?

M: Zbavuji se věcí. Jejich materiální tíha leží na mé hipsterské duši a to nemohu snést.

T: Vida. Ano ano, koncept Japonky Marie Kondo?

M: Ne, je to můj vlastní koncept.

T (po chvíli zmateně): A co jste již třeba vyhodil?

M: Každý den vyhodím spoustu věcí. Nechci již zaneřáďovat svou duši. Kupříkladu jsem vyhodil nedávno své kontaktní čočky.

T: Není to trochu nepraktické?

M: Naopak, je to velmi praktické. Vidím, co potřebuji.

T: A co dalšího jste vyhodil?

M: Kuchyňské náčiní. Jsou to zbytečné krámy.

T: A jak teď budete stolovat?

M: To nevím, nad tím jsem ještě nepřemýšlel.

T: Aha, aha. A co věci do práce?

M: Do práce? Jaké práce?

T: No do práce, kam chodíte.

M: Já pracuji sám. Oddávám se doma sám okolnímu světu.

T: A kdo platí gáži?

M (zachmuřeně): Můj otec. Splácí tak dluh za svou absenci v mém dětství.

T (nepřesvědčivě): Aha, aha.

M: Ale jednou, jednou když mi bylo osmnáct, tak jsem byl na brigádě.

T: Aha, aha (modernímu člověkovi je už nejmíň k čtyřicítce).

T (po chvíli ticha): A co byste doporučil tedy ostatním? Lidem?

M: Víte, to je výborná otázka. Na to se mne nikdo nikdy neptá. Všichni pořád chtějí vědět, jakou barvu spoďárů mají zvolit k danému vzorku na tričku. Nikdo se neptá na můj světonázor. Tak především je nutné si uvědomit, že svět stvořila obrovská oliheň....


A tak dále a tak dále.

Je to tak přátelé, čím dál tím víc si tíživě uvědomuji svoji nemodernost.

Nákupy, péče o děti, jedno řve, druhé autínuje. Není to v očích okolné společnosti vůbec cool.

Tak snad že bych aspoň vyhodila pár věcí...

Rozhovor s MODERNÍM ČLOVĚKEM

neděle, června 19, 2016

Přátelé, stále se někdo ozývá, že by chtěl také skládat origami.

Tak mne napadlo, jestli neuspořádat takovou origami dílnu.

Ať neskládáme každý sám.

Dílnu volně přístupnou pro kohokoli, kdo by měl čas/chuť, ať už by to byli autilidé, jejich příbuzní, přátelé nebo asistenti či lidé, kteří se asistenty míní stát.

Kdyby vás napadalo, kde to v Brně uspořádat, eventuelně kdyby byl nějaký nadšenec (např. z řad studentů) ochoten zařídit místo, tak se ráda se Zitul ujmu odborného programu, teda spíš Zitul se ujme.

Mohlo by to být fajn.



Origami dílna

sobota, června 18, 2016

Když jsem Zitínovi koupila tu první knížku o origami a pár papírů, myslela jsem, že to bude taková přechodná zábava.

Ale zdálo se mi to super.

Dá se tím výborně uklidňovat.

Je to levné, či téměř zdarma.

Papír se najde skoro všude.

Když se to umí, je to krásné.

A když se to umí, je to nekonečně kreativní.

Dá se postavit skoro cokoli.

Ale myslela jsem, že to Zitína nebude extra dlouho bavit.

Zmýlila jsem se.

Zitule je zárodek origami mistra.

Reinkarnace nějakého origami génia.

Ještě to místy nesedí, někdy se nám nějaký zvíře rozpadne nebo je trochu divně zohýbaný.

Ale zlepšuje se to každým dnem.

Je to úžasný!

Všude po bytě se poflakují origami zvířata, květiny, postavičky.

Moc mne to baví a těší mne to.

Já jsem ustrnula u jeřába.

A baví mne sledovat, jak Zitínovi stačilo jenom napovědět... jak se sama chytila a už se učí z obrovské tlusté origami bichle sama a všechno si pamatuje...

Slíbila mi, že mi do práce udělá TISÍC ZVÍŘAT. A taky že mne zítra dopoledne naučí origami oliheň.

Tak se těším.


Origami

Přijdu do pokojíku a Zitisko povídá: koukej mami, postavila jsem Jindrovi origami napajedlo...a já koukam a jsou tam zebry...lvi...hrosici...hadi...žirafa....a Zitisko to postavilo úplně samo...

Origami napajedlo

pátek, června 17, 2016

Cítím se jako octopus Inky.

Ano, ten hlavonožec, co na Novém Zélandu hrdinně prchnul do moře.

Sedí to všechno.

Velká hlava - mám.

Chapadla - mám a bráním se všemu na všechny strany.

Chuť uprchnout? Taky mám.

Dnes si tedy povíme, jak to Inky provedl.

Především si musíme uvědomit, že hlavonožci jsou velmi inteligentní.

Dokážou si hrát pro vlastní zábavu a často se prý nudí.

Zejména v akváriích.

Inky se prostě nudil a jednoho večera, kdy chovatelé nedovřeli víko akvária, použil svá chapadla, vytáhl se nahoru a spadl na podlahu.

To ale ještě není útěk.

Inky se po pádu na podlahu záhy zorientoval a za pomocí svých chapadel se odplazil NĚKOLIK METRŮ, aby se finálně vecpal do uzoučké odpadní roury, vedoucí přímo do oceánu.

Z vyjádření ošetřujícího personálu vyplývá, že se nedomnívají, že by Inkyho někdo ukradl nebo tak.

Domnívají se, že je to "prostě jeho osobnost" a "Inky byl vždycky jedno velké překvapení".

Fandím mu.

Fandím všemu inteligentnímu, co se snaží někam prchnout.

Taky jsem nikdy nejedla chobotnice.

A nikdy nebudu.

Protože by to mohl být Inky, a to nemůžu riskovat.

Octopus INKY

čtvrtek, června 16, 2016

Když se řekne A, musí se říci i B.

Dnes se škola hluboce velmi moc omluvila a vzala exkluzi Zitul z družiny zpět.

Jsem ráda.

Pokračování