pátek 4. září 2015

O lidech a populacích

Ve své práci jsem konfrontována se dvěma základními přístupy k lidskému utrpení.

Individuálním přístupem k individuálnímu trpícímu člověku.

To je to, co dělá klasický lékař. Stará se o svého pacienta a chce pro něj to nejlepší.

Snaží se pacienta VYLÉČIT.

A potom přístupem epidemiologickým, kdy neuvažujeme konkrétní jednotlivce, ale jejich shluky, které se nazývají populace.

Populacemi se zabývá epidemiolog.

A tento se často nesnaží lidi přímo vyléčit, ale snaží se nemocem předejít. Uvažuje v intencích velkých skupin lidí, nikoli primárně v intencích dobra pro jednotlivce.

Přemýšlím nad tím v kontextu současné migrační vlny.

Vidím spoustu snahy o individuální pomoc jednotlivých lidí jednotlivým lidem.

A přijde mi to velmi obdivuhodné.

Ale vidím jen velmi málo úvah na úrovni celých populací.

Jak ochránit zdraví zranitelných populací, jak ochránit jejich integritu, jak dát určitým skupinám lidí naději.

Bohužel, pokud operujeme s tisícovkami až statisícovkami lidí, je individuální pomoc krásná, ale řekněme... je to málo.

Je to gesto.

Gesto významné a mnohdy klíčové pro přežití JEDNOTLIVCE.

Ale z hlediska populace to často nestačí.

Pomoc populaci lidí vyžaduje víc než individuální dar.

Aby byla pomoc účinná na úrovni populací, musí být strukturovaná, promyšlená a koordinovaná.

Je zapotřebí ptát se lidí, kteří této struktuře pomoci rozumí a řídit se tím, co říkají.

Řeknu příklad.

Když se objeví nějaké šílené infekční onemocnění a lékaři nemají k dispozici žádné léčebné prostředky, zbývá jim pacienta.... izolovat. Izolovat, než se uzdraví či zemře. Z hlediska jednoho člověka je to strašné a je to nezpochybnitelná tragédie.

Z hlediska populace to může být... logické. Může to ochránit statisíce dalších životů.

Nepřu se, čí dobro je nadřazeno, zda individuální dobro je nadřazeno dobru populačnímu.

Nepřu se, protože to nevím, a možná ani nadřazená nejsou a koexistují vedle sebe.

Ale vidím určité zákonitosti.

Aby byl člověk šťastný, musí mít v životě určitou naději a strukturu.

A je třeba přemýšlet i nad touto nadějí a strukturou, pokud poskytujeme individuální pomoc.





středa 2. září 2015

Káva

Po dlouhé době sedím na předpracovní kávě ve své oblíbené pracovní kavárně.

Je to super.

Venku je chladný, už trochu podzimní vzduch.

Vane lehký vítr.

Lidi už mají oblečené rifle místo letních šatů.

Skvěle.

Každý trombotik toto počasí oceňuje.

Už žádná vazodilatace, žádné vysoké teploty.

Piju kávu, tu jednu denně, co jsem si dovolila.

Piju kávu a směju se, protože hlavou mi běží Zitínovy výroky cestou do školy.

Zitisko vesele vykládalo o příšeře s jelity místo rukou a nohou.

Ve škole se v šatně objímalo s kamarádkami. Objímalo!!

A vykládalo jim o jelitech.

Místo rukou.

Holčičky vypadaly mírně vyděšeně, ale pak si jedna holčička vzpomněla, že ano, že takovou pohádku už asi taky četla.

Zitisko je objalo a odskákalo do třídy.

Tuhý boj s pomůckami je v nějaké mezifázi, ale zvítězíme.

Piju to kafe, vyřizuju poštu, Honza čte noviny a venku je chladno a příjemně.

Takové krásné ráno.


O pomůckách

Moc děkuju všem, kdo si přečetli můj příspěvěk s hořekováním o pomůckách.

A ještě víc těm, kteří přidali dobrou radu!!!

Textilní ubrousek na svačinu už je objednán!!!

Moc díky!

Vidím světlo na konci tunelu.

Ještě najdeme švihadlo a snad máme opravdu všechno.

A když už to máme nachystané, tak si vlastně uvědomuju, jak jsem ráda, že tyhle starosti mám.

Vždyť je to vlastně velká radost.

Je to radost, že Zitisko něco povídá.

Že se touží něco dozvědět.

Že touží být s dětmi.

Je to vlastně super.

Jen někdy ty každodenní bojůvky o hotové úkoly a obalené učebnice tenhle pocit překryjí, ale to neznamená, že tam uvnitř ta velká radost není.


úterý 1. září 2015

Pomůcky

Chtěla bych být Zitínovi dobrou mámou.

Ale nevím, asi na to nemám.

Již asi tak osmou hodinu řeším rébus zvaný Obal na neobalitelnou učebnici.

Zítra si děti mají donést obalené učebnice.

Ale dvě učebnice nevlezou do žádného formátu.

Jsem v koncích.

Nevím, jak budu dál takhle žít.

Zitisko musí mít učebnici obalenou, to je jasné, ale když obal roztřihnu a slepím izolepou, vyletí z kůže, že ho ničím.

Schrödingerova učebnice.

Obalená neobalená.

Když se člověk podívá, jestli je obalená, obal zmizí.

A to nemluvím o problematice "ubrousek na svačinu".

Kam ubrousek???

Z jakého materiálu???

Papírový ubrousek???

Textilní ubrousek???

Omyvatelný ubrousek????

Nevím!!!!

Nemohu ani najít učebnici matematiky.

Nejsem si jistá, jestli ji děti dostávaly před koncem školního roku.

Možná ji Zitisko vyhodilo přes prázdniny z okna.

Nevím.

Pak penál.

Penál je špatně, mami.

Ořezávátko tam NEMŮŽE být.

Zato tam musí být několik skalpelů a zahradní nůžky.

Aktovka je plná a Zitín je ve stresu, jak tam dáme další věci.

Pro ořezávátko musíme zřídit separátní pouzdro.

To bude ve škole radosti.

Lepidlo, nejlépe aspoň tři, musejí figurovat v každé z pouzdrových inkarnací.

Kdybychom aspoň měly ty obalené učebnice...

pondělí 31. srpna 2015

Infračervené záření

Zitisko bylo minulý týden na příměstské táboře, který organizuje Masarykova univerzita pod hlavičkou Bioskop.

Zitisko bylo naprosto nadšeno a unešeno.

Tolik vědeckých informací naráz!

Odlévali ze sádry trilobita.

V kapalném dusíku připravovali zmrzlinu.

Povídali si o spektru záření.

O lomu světla a barvách.

Taky se dívali pod mikroskopem na mech.

Zitisko prý vidělo OPRAVDICKÉ CHLOROPLASTY.

Zitisko je zkrátka nadšeno a plno dojmů.

Zdá se mi, že tábor byl organizován výborně i metodicky, protože se zdá, že Zitisko i chápe, co se jakože dozvědělo.

Nedělá to na mne dojem samoúčelně nabytých střípků.

Každopádně dnes mne Zitisko odbouralo.

Vycházíme před dům a venku je dobrých čtyřicet ve stínu.

Zitisko chvíli zachmuřeně dumá a pak říká: TY PROTIVNÉ INFRAČERVENÉ ZÁŘENÍ, KTERÉ MNE ZAHŘÍVÁŠ, NECHCEŠ SE ZTLUMIT???

Už asi tak hodinu se ptám Honzy, zda nechce to protivné infračervené záření opravdu ztlumit, ale nevypadá to.

Kdykoli si na to vzpomenu, musím se smát.

Škola volá

Ano, škola volá.

Proto nezbývá čas na blog.

Je potřeba zařídit tisíc věcí.

Správné pomůcky.

Pokud možno stejné jako loni, ale správné, nové a nachystané.

Obíháme papírnictví a sháníme.

Už máme ale skoro všecko!

Taky je potřeba se sejít se slečnou asistentkou a představit jí Zitisko.

Všechny o všem informovat.

Hlava mi jde kolem.

Ještěže je mimino takové hodné, nic nedělá, nepořádá hysterická divadla a spokojeně přebývá v břiše.

Jinak nevím, jak bychom to všecko zvládali.

Zitisko se každopádně těší.

S rozzářenýma očima mne informuje, že zítra už je ZÁŘÍ A ZÁŘÍ JE ŠKOLA!!!

Tak snad to bude hezký školní rok.

pátek 28. srpna 2015

Mikrochiméra

Člověk si myslí, jak je ohromně unikátní a ohraničená struktura.

Ale není tomu tak.

Kromě sociálně/kulturních závislostí jsou tu závislosti biologické.

Těhotenství na mne má vynikající vliv, jelikož mne nutí vzdělávat se v evoluční biologii a srovnávací fyziologii.

Je třeba čelit novým výzvám.

Musím se například smířit s tím, že jsem mikrochiméra.

Moje orgány nyní obsahují malé populace miminních buněk.

Ano, v ledvinách, játrech, slezině, plicích, míše i mozku mám malé okruhy buněk mimina.

Pozoruhodné je, že prý v tom mozku už hodlají zůstat.

Mají také vliv na jeho fungování.

A je to na dlouho.

Takže matky si vlastně nesou v mozku malé množství buněk svých dětí asi navždy.

Mám v mozku Zitínovy buňky, zajímavé.

Mezi matkou a dítětem tedy moc zjevné biologické ohraničení neexistuje.

Asi to na ty matky obecně nemá nejlepší vliv, protože je známo, že Alzheimer je častější u matek více dětí, a dává se to do souvislosti i s těmi mikropopulacemi dětských buněk, ale to je tak neprobádaný, že tomu nehodlám věřit.

Zajímavé je, že ty dětské buňky v mozcích matek přežívají. To znamená, že musejí být imunitně tolerovány. V těhotenství je to jasné, protože matka je nastavena tak, že dítě imunitně musí nějakým způsobem snášet, jinak by těhotenství nepokračovalo. Ale po porodu je to zajímavější. Dokonce se přišlo s nějakýma pozoruhodnýma myšlenkama, že ty fetální buňky uvězněné v mozku matek by bylo možno použít pro účely regenerativní medicíny.

Dokonce se přišlo i s tím, že buňky mohou migrovat i naopak, z matky do dítěte. A že mu to pak může způsobovat nějaké autoimunitní choroby.

No nevím.

Každopádně jsem mikrochiméra.

Zde odkazy, jestli vás to zajímá:

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21547031
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/26307194
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19262088
https://johnlasko1.wordpress.com/2013/04/10/whered-you-go-microchimerism-from-a-vanished-twin-41113/