neděle 19. dubna 2015

O krátkých vlasech

Pamatuju si, jak mi s vytřeštěnýma očima jednou jedna kamarádka sdělila, že bych již neměla nosit tričko s potiskem.

Bylo mi tehdy asi tak třicet a připadala jsem si ohromně mladá a plná síly.

Utrpěla jsem šok a myslím, že jsem se z něj dosud nevzpamatovala.

Trička s potiskem od té doby oblékám s pocitem vzdoru a revolty vůči všemu.

Další šok se dostaví pokaždé, když se rozhlédnu kolem sebe a zhodnotím délku vlasů svých přítelkyň, kolegyň.... náhodných kolemjdoucích... s lety se snižuje... a snižuje....

Proto...děvčata... nestříhejte se!!!!

Nestříhejte se jenom proto, že se sluší se ostříhat když i) se vám narodí první potomek, ii) se vám narodí druhý až x-tý potomek, iii) vám vlasy zešednou, iv) vám někdo řekne, že už byste si to měla zkrátit, v) dojdete k názoru, že krátké vlasy jsou PRAKTIČTĚJŠÍ.

Ne, není dobré vypadat prakticky.

Nikdo neocení, jak ohromně PRAKTICKY nyní vypadáte.

Jak si NEMUSÍTE ČESAT VLASY A MÁTE VÍCE ČASU.

Ne. Neocení.

Sobecky se proto hodlám dožít stovky s bujnou bělavou kšticí.

Líbí se mi ženy, kterým je nad padesát a mají bujné krásné vlasy.

Klidně bílé, to je jedno.

Dyť to vypadá dobře.

V jakýmkoli věku to vypadá dobře, když ty vlasy jsou voňavý, napraný, učesaný a opečovaný.


A dovoluju si poděkovat Beátě za inspiraci, protože tyhle super fotky jsem našla na jejím odkazu!



pátek 17. dubna 2015

Donášková služba

Snažím se, vařím, nakupuju, znova vařím, pořád....

ale je nutné si připustit, že za určitých výjimečných situací... kdy je člověku blbě....

je donášková služba učiněný zázrak!!!!


středa 15. dubna 2015

ŽIvot s delfíny

Můj život je překrásný.

Je obklopen spoustou krásna a inteligentních lidí a taky šarmu, elegance a vytříbeného sarkasmu.

A vypadá to asi takto.

Já jsem nalevo.


Poskakuji si tak životem s delfíny a cítím se volná, mladá, štíhlá, elegantní a inteligentní jako delfín.

Uznejte, že ten rozdíl skoro není poznat.

úterý 14. dubna 2015

O mazlení se zmijemi

Cestou do školy se Zitisko vyptávalo.

Maminko, maminko, může se člověk MAZLIT S HADEM????

Říkám, že jo.

Zitisku se rozzářily oči.

Maminko, já chci HADA NA MAZLENÍ!!!!

Okamžitě mi prolétla hlavou představa Zitína jako Denerys Targaryen, obklopené hromadou draků, hadů a podobné havěti.

Poté, co se Zitisko ujistilo, že dodám hada NEJEDOVATÉHO, požádalo mne oficiálně o HADA NA MAZLENÍ.

Je to pozoruhodné.

Ze svého dětství si pamatuju, jak jsem chodila navštěvovat svého dědu do jeho pracovny na fakultě, kde choval krajty, bazilišky, piraně a podobné mazlíčky.

Dnes v tom cítím dědovu sebeironii.

Vždycky krajtu vytáhl, dal si ji kolem krku a děsil s ní lidi. Hrozně se smál, jak všichni prchali.

Mně se to ohromně líbilo, krajtu jsem si hladila a doma jsem pečlivě přechovávala její svlečku, kterou mi jednou děd obřadně daroval.

Taky si pamatuju, jak z nějaké zahraniční výpravy dovezl děd pro mne gumového hada, který měl asi dva metry a vypadal opravdu jako živý a moje babička z druhé strany z toho měla málem smrt, když toho hada spatřila, a dlouhá léta se pak věnovala rozborům, jak nevhodná hračka pro slečnu to je.

Hada jsem přechovávala dlouhá léta pod postelí.

V generaci mých rodičů došlo k nějakému výpadku, protože ti se teraristice jaksi nevěnovali.

Navázala jsem až já.

Chovala jsem axolotly, želvy, mloky, ryby, různé hmyzáky, a taky užovku, která uprchla k sousedům.

Taky jakéhosi pochroumaného scinka.

Toho jsem měla upřímně ráda.

Snila jsem o pořádně krajtě, jakou měl děda.

Kdyby vás zajímalo, jak to s krajtou dopadlo, tak krajta skončila v brněnské zoo, protože dosáhla takových rozměrů, kdy už nebylo zcela bezpečné přechovávat ji v obyčejném teráriu, zejména proto, že to terárium svévolně opouštěla.

Měla nějaké ženské jméno, ale to jsem už zapomněla. Něco jako Bětka nebo Boženka nebo tak něco.

Dokonce mám doma někde fotku mladého děda s krajtou omotanou kolem krku.

Každopádně Zitisko má příchylnost k hadům v krvi a má to po dědovi a po mně, tak mne to tak potěšilo.

Zitisko prostě miluje havěť.

Hady, brouky, pavouky, štíry, různé korýše a podobně.

Neustále o nich něco vykládá.

Ráno jsem na ni koukala, jak vykládala o těch hadech a nutnosti ochrany jejich přirozených biotopů, a říkala jsem si, že je to hrozně zábavnej člověk. Těch myšlenek, co se jí v hlavě urodí.

Baví mne to.

Třídní schůzky

Nevím, jak prožívají třídní schůzky jiní rodiče, protože předpokládám, že nejsou tak vyjevení z toho, že jejich dítě chodí na obyčejnou, zcela normální ZŠ a i nadále tam zůstává.

Ale já je slavím.

Dneska jsem u příležitosti třídních schůzek vzala Zitína do cukrárny na obrovský jahodový pohár.

Prostě slavíme.

Dnes jsme slavily teda dopředu, protože na třídní schůzky jsem šla až pak, ale stejně.

Zitisko je prý šikovné, snaživé a hodné.

Dokonce prý ani neustále všechny nepoučuje o rozmnožování, sushi, fiktivním bratříčkovi Cyrilovi, taxonomii zvířat, taxonomii rostlin, ochraně přírody, kuchařských postupech, jak to dělá doma, a nenutí prý ani ostatní plnit úkoly, které si doma připravuje pro mne.

Ne, sedí ve třídě jak hříbek a snaží se.

Snaží se tak moc, že perfekcionisticky piluje úkoly do úplné dokonalosti a mírně se loudá.

Jelikož Zitisko samostatně a nadšeně čte, stává se, že si přečte zadání úkolu a začne ho rovnou řešit a nečeká na ostatní.

To mne rozesmálo. Šplhoun.

Zitisko má rádo děti ze třídy a DĚTI ZE TŘÍDY PRÝ MAJÍ RÁDY ZITÍNA.

Zitisko je svojské, ale s dětma si hraje a protože je Zitisko nápadité, děti se do Zitínových aktivit i docela rády zapojují.

Mám z toho obrovskou radost.

Zdá se, že problémy s asistencí, které jsme měli, se podařilo dobře vyřešit a všichni jsou klidní a spokojení.

Zitisko cestou domů vykládalo, že paní učitelka je OHROMNĚ CHYTRÁ, taky jsem se dozvěděla, že TOMU NEROZUMÍŠ MAMI a takové ty úplně obyčejné dětské řeči....


O správných vztazích

Celý život se snažím zjistit, jak je to s těmi vztahy SPRÁVNĚ.

Jak se to má SPRÁVNĚ DĚLAT.

Ale k ničemu příliš převratnému jsem ke škodě celého lidstva zatím nedospěla.

Sedím v kavárně, dopisuju dokument pro ministerstvo a poslouchám dvě slečny, které sedí vedle mne a udělaly ze mne nedobrovolnou příjemkyni svých poznatků o životě.

Slečnám je asi pětadvacet, pijou kávu a rozumují.

Předstírám, že neslyším, protože mi přijde trapný to poslouchat, ale slečny tak hulákají, že to prostě nelze přejít.

Slečna 1: "Víš, jako ty vztahy... to je prostě.... strašně komplikovaný...."

Slečna 2: "No to je jasný... komplikovaný, komplikovaný...."

Slečna 1. "Víš, my teď s Milanem (doplňte jakékoli jiné mužské jméno, neboť si ho nepamatuju a ani bych ho neuvedla) chodíme na takovej kurz... oni ti tam vysvětlí co a jak... tu podstatu...."

Začíná mne to zajímat. Podstatu??? Taky chci vědět podstatu!!!!

Slečna 2: "Hm... "

Slečna 1: "Jako vztahovou podstatu myslím.... jakože tam s náma chodí jedna dvojice... no a ti furt řeší nějaké praktické věci... třeba že ten kluk třikrát koupil máslo a v ledničce už bylo ... chápeš..."

Chudák. To se mi stává v jednom kuse.

Slečna 2: "No to je hrozný... jak ty všední věci... hádky o máslo... odvádějí myšlení od podstaty...."

Slečna 1: "Právě.... prostě oni se prostě hádají vo to máslo jak koně..."

Hlavou mi běží spousta situací, kdy se hádám o máslo jako kůň.

Vidím máslo jako svatý grál hádek, poletující přede mnou.

Slečna 2: "No je to hrozný... jak člověk zabředne do tý všednosti...do těch másel..."

Hlavou mi běží, že se mi zdá, že vyřešit dobře zabřednutí do všednosti představuje pravou vztahovou podstatu. Třeba se dozvím, jak nezabřednout, tak poslouchám dál.

Slečna 1: "Jo, jako já jsem vážně ráda, že s Milanem (Frantou, Antonínem....) tohle neřešíme... že jsme schopní se nad to máslo povznést....že prostě tyhle másla neřešíme... jako ti vostatní lidi kolem....co furt jenom řeší máslo a máslo...."

Hlavou mi běží představa slečny 1, jak vychovává tři potomky, z toho minimálně jednoho autistického, počítá každou korunu, šetří každý haléř a je zcela povznesená nad třetí máslo v ledničce.

Slečna 2: "Jo, to je vážně důležitý... si to udržet.. chápeš... to máslo prostě NENÍ podstatný..."

Samozřejmě, že není, to víme.

Slečna 1: "Jako je to dobrý prostě mít ten nadhled... jako jak koukám na ty lidi kolem, jak ten nadhled nemají.. tak je mi jich úplně líto...."

Začíná mi být líto slečny. Tedy spíše jejího partnera.

Slečna 2: "Jo... jednou bych chtěla mít vztah jako ty s Milanem.... takovej duchovní...."

Přemítám. Chce se mi plakat.

Slečna 1: "Neboj... třeba se ti to taky jednou podaří... takovej vztah...."

Slečna 2: "To bych byla ráda...."


Byl to velmi zajímavý odposlech. Umožnil mi exkurzi do světa, který neznám.

Můj život totiž sestává převážně ze zařizování, organizování, kupování másel a jejich hromadění v ledničce, tedy ze samých praktických aspektů a věci, co je třeba zařídit, den za dnem, každý den, aby Zitisko mělo vše, co potřebuje ve formě, kterou potřebuje... a shodnout se na praktických aspektech fungování rodiny,  je v takových podmínkách vitálně důležité...

Kdyby Honza přinesl třetí máslo a dal ho do ledničky, asi bych měla maximálně radost, že mám pečujícího partnera, kterej je schopen koupit nějaký jídlo a umístit ho na správné místo v bytě, kterej předvídavě očekával, že si večer budeme muset něco na ty chleby namazat. A chápu, že se ta dvojice chce domluvit na počtu másel v ledničce, tady nejde vůbec o másla, ale o to, kdo uznává či devalvuje snahu toho druhého a to je potřeba pro dobrý vztah vyřešit...

Nevím, budu nad tím dál přemýšlet, bylo to fakt zajímavý.

neděle 12. dubna 2015

Omluva

Milí čtenáři, omluvte menší frekvenci příspěvků na blogu,

důvody se časem vyjeví a bude to ještě všechno zajímavý.

Brzy napíšu víc. Zdravím.