neděle 19. října 2014

Nebýt sám

Je hezký nebýt na to sám.

Na autismus myslím.

Je hezký mít to komu říct, co člověka trápí.

Zvláště když druhá strana vnímá.

Je hezký moci si někdy odpočinout.

Je hezký, když to ten druhej na chvilku vezme na sebe, když je vám třeba špatně, uloží dítě a uvaří vám kafe.

Je to prostě hezký.

Žiju dosti okamžikem a nejdelší prognózy dělám na týden dopředu.

Nečekám, že něco ohromně krásného ke mně dorazí v budoucnosti.

Spíš očekávám v budoucnosti katastrofy a říkám si, že teď je to až moc dobrý a určitě tu nastane outbreak eboly a zachvátí nás islamisté a bude po nás.

Ba co víc, možná je to teď úplně super, jenom o tom nevím?

Takže si toho TEĎ vážím.

Lidi v autech



 

sobota 18. října 2014

Náhodné momenty se Zitínem...

Někde jsem to četla a přijde mi to jako dobrý nápad...

zde jsou některé náhodně vybrané momenty se Zitul, možná nejsou úplně náhodné, spíš takové běžné a obyčejné a chtěla bych je sem dát proto, abych trochu zaznamenala, jaké Zitisko v současnosti je....

1) Ležím ráno v posteli a Zitisko přibíhá, sedá si vedle mne s knížkou NA STAVBĚ a začíná předčítat... rukou se mi snaží otevřít oko.... předčítání prokládá slovy: "klid!!!", "nemluv!!", "mami nespi!!!" a podobně....

2) Zitisko má prapodivnou vyrážku, mírně se obáváme neštovic... Zitisko zachytí slovo "neštovice" a začíná recitovat dlouhou pasáž z knihy Larrouse pro nejmenší o očkování... závěrem oznámí, že neštovice se nesmíme škrábat a proti nakažlivým nemocem nás chrání očkování... a Zitisko se vždy ještě ujistí, že je očkováno....načež začne pasáž o očkování vykládat znovu... a znovu... a znovu...

3) Zitisko stojí v kuchyni a zpívá příšerně falešně song "What's in my baaaaaaaag?????"... a znovu a znovu a znovu a znovu... Po dlouhém přemlouvání svolí ještě ke "Běží liška k táboru...".

4) Dávám Zitína do vany, dodržuju přesný postup umývání... Zitisko je unavené, ale veselé a spokojené, ale pak začnu spěchat a mírně se odchýlím od zaběhnutého postupu a Zitisko začne kvílet, je to strašlivé kvílení, hrozně hlasité a děsivé... Snažím se ji pevně uklidnit, ale úplně to nejde, Zitul je už asi unavená, takže kvílí a kvílí, dokud ji nevytáhnu z vany a potom zase kvílí, z obavy, že ji neučešu jejím hřebenem, ale nějakým jiným debilním svým.... Stojí a vypadá hrozně nešťastně, má velkou úzkost a říká, že má "hřebenový autismus"... vlásky dočesávám správným hřebínkem a Zitisko se opět uklidňuje...

5) Zitule sedí v pokojíčku a kreslí. Přitom si předříkává řady slov... "hotel!", "pokoj!", "ubytování!", "rezervace...."... vydrží to dlouhé hodiny a slova říká v přesném sledu... jsou to fragmentu češtiny pro cizince a různých logopedických aplikací na iPadu...

6) Jdeme na návštěvu. Vím, co bude následovat. Zitisko se stydí. Schovává se. Rodina je zklamaná, na Zitína se těšili a Zitisko nahlas hlásí, že chce jít domů... Pak oznámí, že ji to NEBAVÍ... ŽE JI NEBAVÍ NÁVŠTĚVA. Snažím se to nějak vysvětlit, ale všeobecnému zklamání zabránit nedokážu... Vždycky je to stejný. Vždycky.

7) Přicházím z práce, Zitisko je doma s asistentkou. Otevřou se dveře a já volám: "Ahoj, Ziti!". A Zitisko přibíhá, objímá mne, pusinkuje a povídá nějakou hlášku... Vykládám si s asistentkou, jak to ten den šlo, jaké byly potíže, a Zitisko skáče na posteli v obyváku... vždycky jde skákat na postel... skáče a třepe ručkama a já říkám: "Ziti, ty máš radost???" a Zitisko povídá "Já se těším!" a já na to: "A na co se těšíš?" a Zitisko: "Na Vánoce!". Konverzace probíhá skoro vždy takhle...

a z takových drobných momentů je vlastně poskládáný celý den...



čtvrtek 16. října 2014

O horečce

Není to tak dlouho, co jsem psala o tom, že auti symptomy se u Zi výrazně zlepšují při horečce...

a hle: http://www.iflscience.com/health-and-medicine/chemical-extracted-broccoli-sprouts-may-help-ease-autism-symptoms....

Už se na tom pracuje!

O pomoci

Pomoc je moc krásná věc.

Říkám si, má to tolik forem.

A že o tom musím napsat pro všechny, kdo by případně někomu s něčím chtěli pomoci!

Něco vzletného, filozofického!

Taky je nutné psát o těch, kterým je pomáháno, aby si pomoci nechali, a to pokud možno disciplinovaně a v klidu, což je kapitola sama pro sebe.

O tom si napíšeme jindy.

No nic.

Mark Twain se dopustil výroku, že Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene.

To je moc hezké, že. Takové pravdivé. Ale až vám ta vaše ruka upadne od přemíry práce, přece jen nějakou pomoc člověk potřebovat bude. 

Již antický Euripídes tušil, že pomoc je nutná poskytovat VČAS: jeho výrok „Nenávidím pomoc přátel, kteří váhají.“, hovoří za vše.


Další mírně sarkastický citát: "V nouzi Ti dá radu každý dobrý přítel, ale málokterý Ti dá pytel mouky."

Moc pěkné. Velmi pravdivé!!!!

Kolik rad jsem již takto obdržela!!! Tuny!

Seneca např. doporučoval: "Mezi dvěma lidmi budiž při dobrodiních tento zákon: Jeden by hned zapomněl, co dal, a druhý aby nikdy nezapomněl, že něco dostal". 

Taky moc pěkný. Bohužel se to moc nepraktikuje a je to přesně naopak. Obdarovaný pomocí zapomíná raději ihned, aby nemusel být vděčnej, a darující považuje pomoc za nárok na duši, tělo i skutky obdarovaného po zbytek jeho života.

Dalajláma kupříkladu tvrdí, že jsme na zemi proto, abychom pomáhali druhým. Zároveň dodává, že pokud člověk nepomáhá, nemá aspoň škodit.

Výborný nápad a někdo by na to měl fakt dohlížet, protože takto to s tím lidstvem moc nejde.

V hlášce W.H. Audena je výrok mírně přepracován: "jsem na zemi proto, abych pomáhal druhým... ale k čemu jsou tady ti druzí, to mi teda není jasný...."

Hehe. 

Ano budhistická přísloví například říkají, že když pomůžete někomu zapálit lampu, osvítí i vaši cestu...

A zakončila bych výrokem, že máme pouze to, co dáme druhým...

To, co dostáváme, nám vlastně nepatří...