sobota, dubna 30, 2016

Myslím, že auti lidi obecně trochu víc trápí otázka řádu ve světě a jeho konečnosti a posmrtného pokračování, atd.

Aspoň dospělí autilidi, které znám, věnují této problematice dost pozornosti.

Snaží se v tom najít nějaký vzorec.

Zitisko se již 14 dní taky snaží najít vzorec, vzorec v tom, proč prababička umřela.

Několikrát za den brečí a mně je jí hrozně líto a uklidňuju, ale bohužel neumím vyřešit uspokojivě důkazní břemeno v rámci existence posmrtného života, a tak je Zitisko zklamané a snaží se vytvořit nějaký vlastní filozofický koncept.

Zatím si vystačí s tím, že počet lidí na zeměkouli musí být konečný.

Z toho pohledu je logické, že pokud připustíme, že se rodí noví lidé, tak ti staří musejí někam mizet.

Proto, aby se narodil bráška, musí někdo jiný z rodiny udělat místo, např. prababička.

Snažila jsem se Zitul vysvětlit, že až tak jednoduché to nebude, ale Zitína to nezaujalo.

Další věc, které se nyní intenzívně věnujeme, je popis toho, co se stane s tělem po smrti.

V tomto směru mne zocelilo několik parapsychologických seminářů s šamanskou tématikou, které jsem kdysi absolvovala a které obsahovaly imitovaný prožitek vlastní smrti.

Člověk si tam představoval, jak ho pálí v krematoriu a tak, jak mu jdou příbuzní na pohřeb...

A tak si se Zitínem barvitě popisujeme, co se s tělem po smrti děje.

Zitína to uklidňuje.

Taky si vysvětlujeme, co bychom dělali v případě úmrtí jednotlivých členů rodiny.

A tak dále a tak dále.

Popisujeme to při snídani ráno, při obědě... taky před spaním.

Je to poněkud morbidní, ale zase je to inspirativní, protože Zitisko mne vtahuje do hlubin svých filozofických úvah a to je hodně zajímavá problematika.

Tak snad to zvládneme.

O konečné existenci

Doufám, že se to tak jmenuje.

Hanami aneb slavnost sakur

pátek, dubna 29, 2016

Dnes jsme si s Jindrou zase dali pársetkilometrový výlet.

Praha a zpět, vlakem s kočárkem.

Projeli jsme se do Prahy na akci MŠMT, kde jsem měla plamenný proslov o metodice VŠ výuky, respektive zkušeností s ní.

Ale to není podstatné.

Podstatná je ta debata, která se tam udála, která se týkala toho, zda a do jaké míry se studenti mají cítit na VŠ spokojeně.

Můj názor je krapet radikální, ale obávám se, že pokud studenty nevykopeme z jejich komfortních zón, tak se možná budou vyvíjet po stránce svých znalostí či dovedností, ale nikoli jako celé osobnosti, a býti lékařem obnáší jistě více, než shromáždit ve svém mozku dostatek faktografie.

A jaké bylo moje ulehčení, když jsem na tom pražském fóru zjistila, že jsou i jiní VŠ pedagogové, dokonce nejvyšší management VŠ, který si to myslí také!

Bylo to jako balzám na mé pocuchané pedagogické nervy.

Výuka podle mne nemůže být strukturována tak, že vyhovíme studentům a tím je upokojíme.

Taková výuka je minimalistická a nekvalitní.

Naopak. Výuka musí být metodicky tažena pedagogem a musí studenta "vytahovat" do nových, nepoznaných oblastí jeho lidství, což jaksi musí pedagog ukočírovat, a v určité fázi se tam pak student i učitel stávají partnery. To partnerství dost možná studenti po nás požadují, ale jiným způsobem a my na to špatně reagujeme.

Rozhodně se to nestane tak, že bychom si řekli: "A teď budeme partneři v procesu vzdělávání". A ono by to jako nastalo.

To partnerství tam podle mne vznikne přirozeně sekundárně tím, jak učitel vlídně táhne studenta svým předmětem či oborem.

Ale nelze, opravdu si myslím, že to nelze, zajistit, že student se bude neustále cítit fajn a konformně.

Naopak si myslím, že rozlícenost na pedagoga v některých fázích učebního procesu může studenty výrazně posouvat dopředu, ale musí to být rozlícenost opodstatněná pedagogovým metodickým činem, nikoli jeho nedbalostí nebo agresivitou nebo tak.

Takže moji milí studenti, nečekejte prosím ani nadále, že se budete cítit fajn.

Čekejte velké úkoly a velké nároky a velká očekávání adekvátní vašim schopnostem.

Protože vy na to máte a já tomu věřím.

Ale bebí musí pofoukat někdo jinej.

O spokojených lidech

čtvrtek, dubna 28, 2016

A nyní názorné foto, jak se cítí žena balancující pracovní požadavky vědecké skupiny se svým mateřstvím:


Foto laskavostí David Konečný, díky!

Matka ve vědě

úterý, dubna 26, 2016

Zabila!

Chudák tříďoun!

Koukají se na mne dva páry rozhořčených očí.

Konkrétně Honzovy a Zitínovy očiska.

Co teď bude tříďoun dělat?

Je dočista mrtvý.

Mrtvý, protože ho NĚKDO nakrmil NESEŠLÁPLOU PETKOU.

Stydím se.

Ale nechce se mi zbytku rodiny osvětlovat moje důvody.

Můj odpor k plnění tříďounských popelnic má hluboké kořeny v mém adolescentním ekologickém smýšlení a následném konání.

Přijde mi to marné.

Já vím, já vím.

Není to marné, všechno má smysl.

Kolik jsem na toto téma absolvovala akcí! 

Každopádně aktuálně mně to prostě přijde marné.

Za svého divokého životního období jsem měla sklony připoutávat se k elektrárnám, radikálně zakazovat automobilovou dopravu, všechno třídit na atomy.

A vidíte.

Takhle jsem dopadla.

Vyhořelá osoba, která zabíjí tříďouny.

No jo.

Bohužel, systémově vzato mi přijde, že efektivnější než krmit tříďouny by např. bylo ten odpad vůbec nevyrábět.

V rámci nějaké "public policy" zakázat používání PET lahví.

Nebo tak něco.

Zakázat kapsle s kafem.

Přestat jezdit autem dva kilometry do práce a dva z práce.

Anebo rovnou úplně zakázat auta.

A to pochopitelně nejde.

Protože osobní volby jednotlivce, jeho autonomie, v našem společenském systému stojí výš než nějaký lesy.

A proto, z pocitu čiré marnosti, zabíjím ty nebohé tříďouny.

Ale nebojte, tu petku jsem vytáhla, sešlápla a vrátila zpátky sešláplou.

Chci jít aspoň trochu příkladem.

Zabila jsi tříďouna!

pondělí, dubna 25, 2016

"Hold On" (Negro Spiritual)

neděle, dubna 24, 2016

Sedím v kanceláři jakési akce pro ženy ve vědě.

A čeká se.

V kanceláři sedím asi tak sedm osm vědkyň a všechny se nudí.

Otázkou je, co s tím.

A tak se vykládá.

Konverzace vypadá asi takto:

ŽI (= žena ve vědě č. 1): "No a jak mne diskriminují... to je prostě hrozně nepříjemný...."

ŽII (= žena ve vědě č. 2): "Nepříjemný, to je jasný...."

Já: "A můžete to nějak popsat, jak ta diskriminace jako vypadá???"

ŽI: "No... často když mám třeba něco říct... tak mi běží hlavou... že jsem úplně neschopná... že mi tam někdo prostě vložil do hlavy ty stereotypy... že jsem neschopná ženská..."

Já: "Aha, aha..."

ŽI: "Že prostě tady v té naší zemi je ta výchova taková, že jako žena jste podřadná...že nemůžete být vědec"

Já: "Myslíte? Moje matka je VŠ profesorka. Nemyslím, že by ji někdo otevřeně diskriminoval. Myslím, že s tím kariérním postupem žen je to složitější, než že by šlo pouze o diskriminaci ze strany mužů. Je v tom i ztráta motivace a spousta dalších věcí..."

Chvilka pauza...

ŽII: "No můj muž říká...."

ŽI: "Prosím vás, MŮJ MUŽ říká... to si nedovede představit, co všechno říká... je to totiž cizinec. To on prostě nechápe tohleto tady v tédle zemi..."

Ž VI-VII: "Cizinec... ááááá.... to je krásnéééé...."

Já (nikdo mne neposlouchá, protože ostatní ženy jsou nadšeny z představy muže cizince): "No, nevím, jestli jsou pocity neschopnosti ve vědě genderově specifické. Jsem si docela jistá, že řada mužů z mého týmu by popsala totéž. Současná věda je velmi kompetitivní pole... pro každého...v Anglii měli onehdá problém se sérií sebevražd vědců na elitních pracovištích... "

ŽI: "No, to ne... to je ta výchova k těm stereotypům... no a MŮJ MUŽ SI MYSLÍ....a tak dále a tak dále..."

No.

Pokud pro ženy ve vědě bude úhelným kamenem konverzací to, co si myslí JEJICH MUŽ, tak to prostě asi líp s tím zastoupením žen vypadat nebude.

Ženy ve vědě

sobota, dubna 23, 2016

.... není léku!!!

To si nedovede představit, jak často tuhle větu poslední týden slýchám.

Ano, babičce bylo 93 let.

V tomto věku se jistě dá očekávat, že se něco (všechno) přihodí.

Ale jsem si zcela jistá, že babička by tu s náma ještě nějaký ten pátek ráda pobyla.

Minimálně vycházím z toho, co říkala, když jela (naposledy) do nemocnice.

Tedy, zde přehled nejčastějších mouder, která jsem se minulý týden dozvěděla.

Proti věku... není léku!

Musíme tam... všichni!

Nikdo nebudeme žít věčně...

Tak, tak.

Máme to všichni za pár.

Zejména ti starší z nás, ti to mají už relativně brzo za pár.

A to je třeba si připomínat.

Bylo by sice možné říct třeba: "To mne mrzí, že babička zemřela."

Nebo "Upřímnou soustrast, je mi to líto".

Ale nějaké to moudro k tomu dodává pak té konverzaci pořádnou šťávu.

Proto si dáme pár (dobrých) citátů o stáří.

Na citáty o smrti nemám sílu. Tak aspoň to stáří.

Takže:

Ve stáří není větší útěchy nad tu, že jsme celou sílu svého mládí vtělili do díla, které nestárne s námi... Arthur Schopenhauer (to je moc hezké)

Tak někdo zraje, někdo hnije věkem... Miroslav Horníček (svatá pravda, znám pár apartně shnilých osob a Vy určitě taky)

Netlučte marně na brány let, je to hanba... František Halas (to je přímo dvojitá svatá pravda)  

Stárnutí je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku... George Bernard Shaw (no má recht... a s tímto by babička určitě svým sarkastickým způsobem souhlasila)

A na závěr moc pěkný citát: Zatrpklé stáří není nic radostného; zatrpklé mládí je smutnější a nadto nebezpečnější. Varujme se, abychom zalidnili tuto zemi zatrpklými generacemi mladých... František Xaver Šalda  

Ano, přemýšlejme to stáří. A přemýšlejme i o smrti.

Protože tam fakt musíme všichni.

Proti věku....

pátek, dubna 22, 2016

Zitul postavila krásného robota.

Robot Ratabu